ÚTERÝ

19. 11. 2019

Vážení dramaturgové,

děkuji mockrát znovu za slovo. Zdravím vás od pomyslného inspicientského pultíku, který tady na Provázku vlastně prakticky neexistuje. Mým revírem je celé divadlo a mé tempo bývá zběsilé. Cítím ale, že nadcházející zkoušení nebude mít s kvaltem nic společného. Zpomalíme.

Bojíte se? Nehlodá ve vás náhodou pochybnost, aby zpomalení neznamenalo nudu, nezáživnost, nedej bože pathos? Chápu. Stáří, umírání a smrt nejsou zrovna populární témata a běžná konverzace se k nim stočí málokdy. Nechceme o nich slyšet, vídat je, potkávat se s nimi. Nechceme je v našich skvělých životech. Jenže máloco je tak přirozené jako smrt. Nač se k ní proto točit zády, stejně neutečeme.

V dnešní době spojujeme umírání nejčastěji se starými lidmi, jinak též penzisty, geronty, seniory, duchnami, korále. Skutečně má navrch ten, jehož kůže je stále pružná? Stárnutí se stalo byznysem, důstojně dojít konce výsadou. My bychom se rádi na celou vážnost podívali různýma očima a třeba nabídli i trochu nadhledu.

Odvahy to vyžaduje pořádnej krajíc, taky upřímnost sám k sobě. Moje řádky proto budou sice zavánět naftalínem a dušičkovým vlhkem, o úsměv ale nepřijdete. Je to jen o přístupu. Tož kolegové, co vy a stáří?

Defibrilátor do každého telefonu!

L. (inspiční koc)

děkujeme