18. 2. 2019 - PONDĚLÍ

Jeden se musí umět radovat i z maličkostí. Třeba z toho, že dojde do kanceláře. Někdy (a při pondělku zvlášť) je už i to úspěch. Přinejmenším na Provázku. Zdá se, že za každým rohem číhá někdo, kdo potřebuje zrovna vás, právě teď a tady – na schodech, na chodbě, na toaletě, v kuchyňce, v kanceláři, na dvoře alžbětinské scény: „Dobře, že tě vidím!“ Ten někdo má otázku. Anebo názor. Nápad. Vizi!

S uměleckou šéfkou A.D. to přičítáme vší té tvůrčí energii, která se tu v měsících přechodného uměleckého vedení nahromadila. Zdejší kolegové nás nepřestávají udivovat svým neúnavným nadšením, nápaditostí a činorodostí, která často zdaleka přesahuje takzvanou náplň práce. Kéž by i běžný divák mohl jednou uvidět všechny ty tvořivé lidi, kteří se na jevišti nikdy neobjeví. Bez nich by Provázek nebyl tím, čím je.

Přesto: Když takhle večer dojdu do své půdní kanceláře, vzdám, ještě než se pustím do práce, mlčky dík nejen jim, ale přece jen i prozíravým otcům zakladatelům, kteří přístup na půdu uzavřeli mříží. Ostatně jedině díky nim se občas dostanu k tomu, abych pro vás napsal pár řádků.

Váš M.S.