2. 5. 2019 - ČTVRTEK

hello darkness, my old friend / i've come to talk with you again / because a vision softly creeping / left its seeds while i was sleeping / and the vision that was planted in my brain / still remains / within the sound of silence...

Právě tato slova folk-rockové písně (vlastně zhudebněné básně) anglického dua Simon & Garfunkel z roku 1964 mi během zkoušení Ticha na Zemi opakovaně tanou na mysl... První verš prý Paula Simona pronásledoval již od střední školy, kdy se utíkal do koupelny, aby tam potmě hrál na kytaru. Teď pronásleduje mě. Na cestě za tichem, které mluví a promlouvá. Na cestě, během níž zkoumáme, co všechno lze říci, aniž bychom se na jevišti dali do řeči, co všechno lze říci takříkajíc mezi řečí… Zdali se tahle píseň nebo její atmosféra alespoň trochu otiskne i do inscenace samotné?

Váš M.S.