publikováno 21. října 2026

Článek Apoleny Rychlíkové do programu inscenace La vie en rose

V každém přátelství s jinou ženou dřív nebo později přijde okamžik, kdy se jedna druhé zeptáme: „Máš s tím nějakou zkušenost? Stalo se ti to? Taky?“ Za neurčitě znějícími slovy se skrývá něco konkrétního, víš to ty, vím to já. Znásilnění. Nebo klidně „jenom“ sexuální napadení.

Ten okamžik má většinou podobný průběh. Jedna z nás mluví o znásilnění, ne nutně svém, další přikyvují, pak je chvíli trapné ticho a ženy klopí oči. Všechny přece víme, o čem je řeč, všechny víme, že to všechny víme. O sobě i o sobě navzájem, o tom, co se zhruba stalo. Z našich očí vyzařuje soucit a solidarita, pochopení pro chvíle, které ze své podstaty pochopit nejdou.

Tam, kde se muži baví o fotbale, knihách nebo otcovství, sedíme my a povídáme si o tom, jak vážné násilí jsme v životě zažily. A kdo se na něm podílel.

Nejčastěji partneři, někdy kamarádi, občas někdo neznámý, kdo měl pocit, že na to má právo. Kolegové, nadřízení, slavní muži, kterým patří svět. Spolužáci, učitelé, profesoři, vedoucí diplomových prací. Otcové, bratři, bratranci, strejdové nebo dědečkové. Kdokoliv, kdykoliv.

Znásilnění. Poslední dvě dekády slyším to slovo ze všech stran. Je jako vzduch, který dýcháme, jako šumění větru v korunách stromů. Na jedné straně železná jistota, na druhé pouhý záchvěv, který nikde nevytrvá. To slovo proběhne místností, odrazí se v každém z jejích koutů a pak zmizí ven. A tam ho už nikdo neuslyší. Je to přece ženské téma, přestože ho nejčastěji páchají muži.

Žijeme v kultuře sexuálního násilí. Žijeme v ní po staletí, žijeme v ní denně, a ještě nějaký čas v ní žít budeme. Pro významnou část společnosti – ženy, děti i queer lidi – to znamená ztrátu pocitu bezpečí. Podle reprezentativního výzkumu organizace proFem z roku 2024 zažila znásilnění každá pátá žena a nějakou formu sexualizovaného násilí dokonce 58 procent žen. Jen během jednoho sledovaného roku se znásilnění týkalo odhadem 62 tisíc žen ve věku od 18 do 65 let. Policii svou zkušenost oznámilo pouhých šest procent znásilněných žen. Devět z deseti žen, které znásilnění zažily, pachatele znalo.

V případech, kdy šlo o známého pachatele, byl ve více než polovině případů současným nebo bývalým partnerem. Více než polovina žen, které se ve výzkumu svěřily se svou nejzávažnější zkušeností se znásilněním, o ní předtím nikomu neřekla a nevyhledala pomoc. Výzkum přitom zachycuje zkušenosti dospělých žen a nevypovídá o celkovém rozsahu sexuálního násilí páchaného na mužích nebo dětech. Ukazuje také propastný rozdíl mezi skutečným výskytem sexuálního násilí a tím, kolik případů se dostane do oficiálních statistik.

Jak pochopit, že někdo, u koho se máte cítit bezpečně, si uzurpuje právo ukrást vaše tělo? Jak rozumět tomu, že zkušenost tolika lidí stále není vnímána jako společenská priorita?
A proč se proti sexuálnímu násilí ozývá tak málo mužů?

Během posledních let otřásly světem různé případy sexuálního násilí. V roce 2024 jsme sledovali soudní proces s Dominiquem Pelicotem, který téměř deset let tajně omamoval svou manželku Gisèle a do jejich domu zval muže, aby ji znásilňovali. Zatímco ona žila v přesvědčení, že má milujícího manžela, desítky cizích mužů věděly, co se za dveřmi jejich domu odehrává. Před soudem stanulo 51 mužů, všichni byli uznáni vinnými. Mezi obžalovanými byli lidé nejrůznějších profesí a společenského postavení, otcové rodin ve věku od šestadvaceti do čtyřiasedmdesáti let. Pelicot oslovoval i další muže, kteří jeho nabídku odmítli. Nikdo z nich však policii neoznámil, co se v domě odehrává.

Koncem téhož roku zveřejnily německé novinářky z projektu STRG_F výsledky investigace mezinárodních znásilňovacích sítí. V desítkách skupin na Telegramu si muži předávali návody, jak ženy omámit a znásilnit, sdíleli videa skutečného sexuálního násilí a vzájemně se povzbuzovali. Někteří nabízeli ke znásilnění vlastní partnerky. Největší z odhalených skupin měla přes sedmdesát tisíc členů. Některá znásilnění se dokonce odehrávala v přímém přenosu za přihlížení dalších uživatelů.

O něco později jsem sama zveřejnila výsledky šestitýdenní investigace českého Discordu. Pod falešnou mužskou identitou jsem pronikla do skupin, kde si tisíce mužů prodávaly a vyměňovaly soukromé fotografie a videa žen, často pořízené nebo zveřejněné bez jejich souhlasu. Mezi materiály byly také záznamy znásilnění a sexuálního násilí na dětech. Fotografie se prodávaly za několik desítek korun, někdy i se skutečnými jmény, adresami nebo odkazy na profily žen. Některým z dívek nebylo v době pořízení snímků ani patnáct let. Když jsem je začala kontaktovat, řada z nich vůbec netušila, co se děje. Mnohé přitom věděly, že jejich intimní materiály mohl zveřejnit pouze člověk, kterému důvěřovaly.

O pár měsíců později jsem publikovala další investigaci, tentokrát ze služby Unsee, kde muži sdílejí fotografie svých manželek, přítelkyň, příbuzných nebo kamarádek a společně rozebírají, co by jim chtěli sexuálně udělat. Je to temná jeskyně mužských sexuálních fantazií, které jsou sdílené a kolektivně podporované. „Kamarádky, které chci znásilnit,“ hlásal jeden kanál. „Moje tři dcery, která z nich vás bere nejvíc?“ řešil otec, skrytý za přezdívkou, v dalším z kanálů. Nasdílel hromady fotek svých tří nezletilých dcer. Kdykoliv byl na fotce on sám, pečlivě svůj obličej zamazal. Chtěl zůstat v anonymitě, zatímco ostatním nabízel skutečné tváře svých dcer, ze kterých si na internetu udělal zdroj sexuálního uspokojení.

Každý další podobný případ mě okrádá o důvěru ke světu kolem. Ztrácím ji. Dramaticky. Rozumím tomu, proč řada mužů vnímá sexuální násilí jako něco exotického a vzdáleného. Statistiky jsou vzdálené, ženy se pochopitelně svěřují dalším ženám a muži si o sexuálním násilí nebo překračování hranic mezi sebou často nepovídají. Může se tak stát, že se s něčím podobným setkají až ve chvíli, kdy někdo znásilní jejich dceru, kdy se sblíží s ženou, která najde odvahu o svém traumatu promluvit, nebo když jim kamarádka řekne: „Já to zažila taky.“

V debatách o sexuálním násilí se opakovaně setkávám s potřebou mužů ujistit mě, že oni by nic takového nikdy neudělali. Klidně jim to věřím, ale příliš nás to nikam neposouvá. Vzhledem k rozsahu sexuálního násilí si sotva můžeme namlouvat, že překračování sexuálních hranic má na svědomí několik málo mužů. Někteří možná dodnes nepovažují své minulé chování za problematické. Ráda bych, abychom o tom dokázali mluvit, aniž by se každý rozhovor okamžitě změnil v obhajobu vlastní neviny.

Sama pocházím z důsledně antirasistické rodiny a celý život se snažím přistupovat k Romům s respektem. Přesto chápu, že jako bílá žena mohu přispívat k reprodukci strukturálního rasismu, i když si myslím, že jednám správně. Zajímá mě, jak Romové rasismus zažívají ve své každodennosti, a chci jim naslouchat i tehdy, když se jejich zkušenost nepříjemně dotýká mého vlastního chování. Nemám potřebu je přesvědčovat, že se mě rasismus netýká, protože já přece rasistka nejsem.

Podobnou ochotu přemýšlet o sobě bych si přála také od mužů. Zajímejte se o zkušenosti svých kamarádek, mluvte o sexuálním násilí se svými přáteli, přemýšlejte o tom, co jste sami kdysi považovali za normální. A když se dozvíte něco nepříjemného o člověku, kterého máte rádi, zkuste si připustit, že to může být pravda. Sexuální násilí se nedá řešit pouze odsouzením několika pachatelů, jejichž příběhy se dostanou na veřejnost. Potřebujeme změnit také prostředí, ve kterém se odehrává a ve kterém tolik lidí nachází důvody, proč o něm raději nemluvit.

Nechávat tuto odpovědnost pouze na ženách je nejen nespravedlivé, ale také poměrně kruté.

Autorka článku je novinářka, aktivistka a dokumentaristka. Článek byl účelově napsán pro program k inscenaci La vie en rose.