NEDĚLE

10. 11. 2019

Milý Marťo,

jak dlouho to už je, co jsi mi psal? Tři týdny nebo měsíce? Nevím. Vím jen, že můj čas plyne jinak od chvíle, co jsem se pohroužila do příprav inscenace Domov na konci světa a začala se propadat do úvah o čase, o stárnutí a stáří, o konečnosti.

Ještě že mě z toho samotářského usebrání vytrhl začátek zkoušení a řada výjimečných setkání, která přinesl! S Aničkou jsme konečně k rozhovoru nad tématem přizvaly herce – jak já se na to těšila! Ale nejen je – tento týden (ano, určitě to bylo tento týden…) jsme na zkouškách přivítali dvě odbornice na témata s fenoménem stárnutí a stáří spojená. S cennými exkurzy budeme v následujících dnech pokračovat – zůstaň na příjmu, podám zprávu.

Co však tento týden přinesl především? Nespočet důkazů, jak bytostně se téma, které jsme s pokorou a zjitřenou citlivostí uchopili do rukou, dotýká nás všech. Jak je osobní. Jak se vzpírá všem vědním disciplínám, které ho usilují ohledat a popsat ze všech stran. Jak se vylévá ze všech statistických tabulek, do kterých se ho snažíme ustrojit, abychom mu jako společnost porozuměli. Při rozmýšlení nad tématem stárnutí, stáří a konečnosti lidského života se zkrátka pouštíme do ponorů až k samé podstatě lidského údělu – neopreny máme připraveny, kyslíkové přístroje v pohotovosti, jsme na začátku cesty, ale já už teď tuším… ba ne, vím, že většina našeho tázání zůstane nezodpovězena a k samému dnu pouze natáhneme ruku.  

Ještě že tu jsi Ty, Marťo, i se svým jisticím lanem. (Do 17. ledna ho prosím ponechej v pohotovosti. Díky za to!) Řekni – jak se po veleúspěšné premiéře Dona Quijota probíráš do reality? Oba to známe – tiskařská čerň premiérových kritik ještě neuschnula, a do dveří už se tlačí inscenace další, viď? Těším se na Tvé zprávy z Brnoxu!  

Tvá 

K. M.

děkujeme