publikováno 22. října 2026

Rozhovor s Eliškou Balog, režisérkou inscenace La vie en rose

Eliško, nedávno ses přestěhovala z Prahy do Brna. Co tě do jihomoravské metropole přivedlo?

Touha po srdečnosti, lidovosti, pohádkovosti a lidech, kteří tohle v sobě mají. Pro mě je Brno místem, kde jsem se skrze určité situace po mnoha letech vrátila sama k sobě, takže už jsem nemohla dál zůstat v Praze. Něco se definitivně změnilo. Asi teď potřebuji zažívat blízkost, a na to je Brno ideální.

Na Provázek se vracíš po premiéře komorní sklepní inscenace Moje kopyta rozryla už zem. Je pro tebe oproti jiným divadlům něčím specifický?

Pro mě je Provázek divadlo, ve kterém je velký počet lidí, kteří mě zajímají a se kterými si rozumím. Jde o způsob myšlení, který nás spojuje, a to není úplně standardní situace. Provázkovští herci a herečky rádi zkouší blbosti, mají velkou otevřenost v myšlení, to je pro mě klíčové. Vážím si toho a jsem vděčná, že jsem se mohla vrátit s další režií tak rychle.

Když se řekne jméno Gisèle Pelicot, jaký obraz ti jako první vyvstane před očima?

Asi fotografie Gisèle ve slunečních brýlích, jak se usmívá před soudní budovou. Síla jejího příběhu podle mě spočívá právě v tom, že dokázala velkou tragédii proměnit ve velké vítězství.

Je nějaká situace nebo moment případu Pelicot, při kterém tě opravdu zamrazilo?

Celý případ je jakoby mimo naši normální realitu. Udělal velký kráter do současné podoby světa. Cokoliv, co s ním souvisí, je mrazivé.

Sama jsi autorkou scénáře, z jakých částí příběhu či kauzy jsi při tvorbě čerpala?

Určitě mi byla velkou inspirací kniha Óda na život, kterou Gisèle Pelicot napsala. Většina situací, které Gisèle popisuje, se nějakým způsobem objeví v inscenaci. Mimo to mě inspirovala pohádka Hrátky s čertem, která geniálním způsobem ukazuje různé podoby pekla. A pak také přepisy od avignonského soudu. V inscenaci budou i odkazy na Šípkovou Růženku a na českou pop music. Chceme se dostat do tísnivé, ospalé, pomalé atmosféry – půjde o horor s prvky muzikálu.

To, že bude inscenace muzikálová, může být pro mnohé nečekané. Co se skrývá za výběrem populárních písní?

Hodně českých písniček, které znějí celou zemí v rádiích, má otřesné texty. Opravdu strašné ve vztahu k ženám, násilí a manipulaci. Tím, že je vytáhneme na světlo v tomto kontextu, chceme upozornit na jejich problematičnost.

V inscenaci pracuješ se ztrojením postavy Gisèle (Markéta Matulová, Růžena Dvořáková, Sofia Chalányová). Jaký je v tomto gestu režijní klíč?

Gisèle Pelicot během celého případu musí samu sebe neustále překračovat. Setkává se s různými podobami sebe samé, některé z nich musí pohřbít, jiné přijmout. My máme tři Gisèle, přičemž jedna z nich stále žije v pohádce o ideální rodině, druhá prožívá tu šokující a vysilující transformaci a třetí se odhodlává začít nový život.
Mimo sebe musela řešit i lidi ve svém bezprostředním okolí, jejich bolest, strach a nejistotu. Chvílemi to působí, jakoby nikde neměla žádnou oporu, takže ji musela hledat hlavně sama v sobě. Myslím, že jenom díky tomu to mohla celé zvládnout. Přijde mi, že dokázala najít způsob, jak žít dál pravdivě – bez vyhrocených stanovisek, zničujícího hněvu a nedůvěry – což v této situaci považuji za zázrak.

Kauza bezpochyby zasáhla celou rodinu Pelicotových. Jakou roli v příběhu zastávají děti Florian, David a Caroline (Pavel Gajdoš, Dalibor Buš, Tereza Maxmilián Marečková)?

Děti se skrze odhalení pravdy o svém otci ocitnou na hodně rozkymácené lodi, kterou neumí zastavit. Zmůžou se jen na to, že házejí věci a lidi přes palubu. Jejich jednání je vlastně absurdní, ale jinak to v tu chvíli ani nejde. Potřebují dělat razantní kroky, protože věří, že se tím zachrání. Jejich maminka toho není schopná, takže jí na té lodi trochu ujedou…

A co postava Dominiqua (Dušan Hřebíček)? Jaký k ní máš vztah?

Myslím, že hrát někoho takového, je do určité míry nemožné. My se do hlavy Dominiqua Pelicota nikdy nedostaneme a ani to nechceme. Pokoušíme se vlastně o velkou stylizaci jeho ztvárnění. Je to čert, někdo, o kom nikdo nedokáže říct, jaký ve skutečnosti je. Stále mění podobu, uniká, žije si svůj nekonečný večírek.

Jak se v kontextu tohoto konkrétního příběhu díváš na tzv. tradiční rodinu? Do poslední chvíle totiž rodina Pelicotových musela působit idylicky, skoro až pohádkově…

Asi je to jako se všemi vztahy. Musí být pravdivé. Rodinné vztahy samozřejmě na tohle narážejí nejvíce, protože obrovská blízkost generuje i velkou zranitelnost. Často tak máme tendenci utíkat do sebeklamu. Chci ale věřit, že se náš svět víc a víc otevírá dialogu, ve kterém se může říct vše. Zároveň má značnou moc i rodinná minulost. Dominique Pelicot si nese velká zranění z dětství, což ho neomlouvá, ale je důležité si uvědomit, že násilné chování vůči ženám nezačalo u něj. Často si v rodinách předáváme toxické vzorce chování, ze kterých následně vznikají tragédie. Rodina ve smyslu pokrevního pouta není všechno a je naprosto v pořádku ji odříznout, když nám jakkoliv ubližuje.

Autorem výpravy je scénograf Marek Cpin, mohla bys nám poodhalit váš společný dialog nad scénografií a kostýmy?

Na začátku bylo klíčové rozhodnout, že neděláme dokumentární divadlo, že v inscenaci nebudou mít absolutně žádný prostor muži, kteří Gisèle znásilnili, a že chceme jít opravdu cestou výrazné stylizace. Marek má skvělou intuici a přišel s jednoduchými, a přitom velmi přesnými návrhy, o kterých jsme spolu mluvili. Postavy se pohybují na vratkém prostoru, my se nikdy nedozvíme, v čem se to vlastně brodí, a jak hluboko „to“ sahá. Herci a herečky jsou navíc celou dobu v pyžamech v jakémsi spícím světě.

Měla jsi tendenci se sama sebe ptát, jak se dá v takovém případě začít „znova“. Jak se to tedy dělá – alespoň na jevišti?

Co to vůbec znamená začít znova… Teď mám pocit, že jde především o změnu myšlení, která pak startuje další změny – zvyky, chování atd. Při bytí na jevišti je vlastně klíčové znovu a znovu přicházet na věci. Pokaždé nově a odjinud vstupovat do situace. Herci a herečky by k tomu řekli určitě daleko víc než já. Myslím ale, že to stejné platí i o vztazích. Určitě se dá začít znova, ale chce to odhodlání a lásku.

Rozhovor připravily asistentky režie a dramaturgie Barbora Bílková a Martina Kostolná, zredigovala jej dramaturgyně Veronika Onheiserová.

Eliška Balog (1994) patří k výrazným zjevům nastupující generace české divadelní režie. Po studiích režie a dramaturgie na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU se její jméno objevuje na experimentálních (Vzlet, MeetFactory) i velkých zřizovaných scénách (Národní divadlo, Činoherní studio Ústí nad Labem). Pohybuje se napříč žánry, přičemž inklinuje k masce, pohybu a výtvarné stylizaci. Její tvorba je úzce spjata s psaním dramatických textů, které následně sama inscenuje. Zajímá se o témata menšin, vyloučení nebo outsiderství. Za hru Všem se nám uleví získala Cenu Evalda Schorma za rok 2021. Na Provázku se poprvé představila v roce 2026 autorskou inscenací Moje kopyta rozryla už zem.