brave new man

sezona 2020 - 2021

Celosvětová pandemie odhalila, jak křehký, zranitelný a nedospělý náš svět je. Přistihla nás v nedbalkách opájející se představou vlastní neohroženosti. Jeden z největších výdobytků propojeného světa – cestování – se stal nebezpečným, okamžitý přístup k informacím nepřinášel vědění, ale paniku, vědci byli bezradní, vládci bezmocní a všeobecně vzývaná modla – neustále rostoucí výkon – byla vmžiku obětována. 
Pandemie otřásla základy náboženství, v jehož středu stojí zbožštěný člověk, a do ohlušujícího ticha se začaly ozývat první nesmělé otázky.

Je výkon skutečně to jediné, čím se měří kvalita lidského života? Na co jsme v honbě za ním zapomněli? Není možné a žádoucí některé společenské smlouvy vypovědět? Přinášejí nám všechny civilizační výdobytky skutečně kýžené štěstí? A jsme za ně vůbec ochotni platit nějakou daň a převzít zodpovědnost za způsob života, který jsme si zvolili? Otázky, které jsme si jako společnost dlouho nekladli, se vtělily do hesla „krize jako příležitost“ a na malou chvíli pronikly do rozhovorů, myslí i mediálního prostoru. Tohle znejistění ale netrvalo dlouho.

Rychlost, s jakou nyní tyto otázky odkládáme, ukazuje, že odmítáme přijmout pravou podstatu této krize. Totiž skutečnost, že nešlo jen o krizi zdravotnickou, ale i duchovní. Samozřejmost, s jakou se vracíme k našim dřívějším zvyklostem, nás nutí ptát se, jaké zkušenosti je nám vlastně třeba, abychom byli ochotni střízlivě nahlížet a přehodnocovat základy, na nichž stojí naše společenství. Jak velké krize je nám třeba, aby se zrodil Brave new man? Rozhodli jsme se věnovat těmto otázkám následující sezonu a prodloužit tak zjitřený čas, kdy jsme byli ochotni hledět pod povrch každodennosti. Nikoliv jednotlivě, ale společně.

Hovořit o nich budeme s těmi, kteří před nimi neutekli. Těmi, kteří v důsledné cestě za odpověďmi opustili naše společenství, aby se na naši civilizaci podívali s odstupem. Odešli do posledních výsep české divočiny, do chatrče u jezera, k paraguayským indiánům či na samotu v tišnovských lesích. Spolu s nimi budeme mapovat horizont a vyhlížet krásného nového člověka. S vědomím, že možná vůbec nemusí být „nový“. Že se možná nezrodí z ještě usilovnějšího výkonu a ze všeho, co si ještě pro sebe uchvátí a podrobí. Možná cesta k němu vede přes to, od čeho se vědomě oprostí a k čemu se navrátí.

Britský spisovatel a filosof Aldous Huxley ve své dystopické vizi Brave new world dovedl do důsledku osvícenskou představu, že technický pokrok učiní lidstvo lepším a šťastnějším. A stvořil infantilní svět hrozivě nemocný vlastní pýchou. Na Provázku chápeme zkušenost s celosvětovou pandemií jako výzvu k tomu, abychom si znovu připomněli jeho varování a usilovali o uzdravení hledáním vize, z níž povstane Brave new man.

premiéry

Raději zešílet v divočině

A. Palán, H. D. Thoreau, M. Sládeček
režie: Anna Davidová

Čerwuiš

A. V. Frič, D. Jařab
režie: David Jařab

Ples degustačního klubu

P. Erbes, B. Jedinák a kol.
režie: Petr Erbes, Boris Jedinák

Pammrová/Březina

Anna Pammrová, Otokar Březina
režie: Jan Frič

Lenka Glisníková a Karolína Matušková

Becoming an Apple… or Perhaps a Shelf

V sezoně 2020-21 s podtitulem Brave new man se v Nepravidelné galerii Divadla Husa na provázku představují Lenka Glisníková (1990) a Karolína Matušková (1990), dvojice příležitostně spolupracujících výtvarných umělkyň, které společně studovaly ve fotografických ateliérech Fakulty umění v Ostravě a pod vedením Aleksandry Vajd a Martina Kohouta na UMPRUM v Praze.

Svým společným cyklem rozměrných a přesto neobyčejně křehkých, projasněných fotografických montáží Becoming an Apple... or Perhaps a Shelf, který poprvé vystavily v květnu roku 2019 ve výlohách pražské Fotograf Gallery, Glisníková s Matuškovou poeticky reagovaly na zkušenost globální koronavirové pandemie. S provázkovskou sezonou, kterou budou fragmenty z tohoto díla na všech tiskovinách provázet a asociativně rozvíjet, však jejich cyklus spojuje především zájem o člověka v přerodu.

Hranice mezi figurou a pozadím se v tomto dynamickém a znejisťujícím procesu přirozeně dostávají do pohybu a znovuustavují stejně jako dnešní hranice mezi lidským tělem, divokou přírodou a zdivočelou civilizací, kterou v díle příznačně zpřítomňují fragmenty moderní techniky.

V nepřehledném jarním kolotání, v němž příroda i technika jako by procitaly k dosti svéhlavému životu, je přitom stále obtížnější jednoznačně definovat obrysy lidské bytosti, která do sebe obojí absorbuje, jsouc sama absorbována. Pyšné přesvědčení o svrchovanosti člověka coby vládce nad přírodou a technikou je usvědčováno z omylu a v krizi se ocitnuvší racionalita je přitom s konečnou platností nahrazena logikou metamorfózy – surrealitou.

Glisníková s Matuškovou, v jejichž tvůrčím dialogu cyklus vznikl, nejsou přitom jen dokumentaristkami tohoto procesu s posud nejasným vyústěním, jsou také jeho aktérkami: Fotografické portréty jich samých, které navzájem pořizovaly v prostoru konkrétní zahrady i webkamerami po internetu, technika a technologie coby funkční rozšíření těl tvůrkyň, které s jejich pomocí vzniklými fotografiemi dále střídavě manipulovaly, vytvářely nové nečekané vztahy a vrstvily významy... To vše je zároveň tematizováno a zvolenými formáty vyzdvihováno z deníkově intimní na celospolečenskou rovinu.

Renoirovsky prosluněné prostředí probouzející se přírody i barevná škála vyznačující se nebývalou vitalitou však ukazují na to, že jde ze strany mladých tvůrkyň o více než (sebe)ironický komentář aktuálně probíhající reorganizace vztahů mezi člověkem, přírodou a technikou uprostřed okcidentální společnosti: Dávají tušit překvapivě zralou víru v zodpovědnost člověka, který je ochoten svět kolem sebe nejen tvořit, ale zároveň se jím coby svým protějškem nechat utvářet, otevřít se změnám sebe sama. V člověka – tvůrce i tvora – poznovu procitajícího ke svému lidství a schopného obrody stejně jako příroda, z níž se navzdory vymoženostem moderní techniky vyvazuje toliko zdánlivě.
Martin Sládeček 
dramaturg DHNP

Lenka GLISNÍKOVÁ
Narodila se v Bohumíně. Pracuje s médiem fotografie přerůstajícím v sochařské instalace. Její vizuální styl vychází z kontemplace nad technologickým pokrokem. Ve své procesuální práci často využívá řemeslnost výroby fyzických předmětů – od drobných objektů po celé aranžované scény, které následně kombinuje s fotografií a její digitální manipulací.

Karolína MATUŠKOVÁ 
Pochází z Ostravy. Ve své umělecké praxi zkoumá hranice média fotografie, které se nepatrně prostupují ve dvou paralelních světech. S obrazem pracuje jako s důvěrnou informací, posouvá jeho významy a dále je přenáší do fyzického světa v podobě objektů a videa. Spojuje materiály vyznačující se křehkostí a silou, se kterými zachází performativně a utváří nový dialog, skrze nějž vystupují na povrch témata spojená s ženstvím, intuicí a péčí.

shotby.us
Lenka Glisníková s Karolínou Matuškovou jsou příležitostným uměleckým duem a ustálenou dvojicí, věnující se také užité fotografii pod společnou identitou shotby.us. Navzdory svému mládí byly za své snímky pro Radio Wave nebo Dolce Vita v roce 2019 nominovány na ocenění Czech Grand Design v kategorii Fotograf roku.

Nepravidelná galerie

město plné umění

Jedna sezona. Jeden začínající výtvarný umělec vstupující na provázkovských tiskovinách v grafice Martina Hrdiny do veřejného prostoru Brna. Ve spolupráci s pražskou Aukční síní a galerií Vltavín a kurátorkou a spisovatelkou Kateřinou Tučkovou.

Pokus Provázku o podporu absolventů vysokých uměleckých škol v oboru, v němž jsou začátky snad vůbec nejtěžší. O zachování si rozměru živého a proměnlivého hnutí, na jehož podobě v čase se nepodílejí pouze divadelníci. O rozpuštění statické vizuální identity, která v případě kulturních institucí většinou stojí na důsledném budování jednoho ihned rozpoznatelného výtvarného gesta, v dynamický a proměnlivý proud různých perspektiv pramenící z myšlenky spojování a tvořivého dialogu.

Originál fotomontáže BECOMING AN APPLE... OR PERHAPS A SHELF je od vernisáže 3. září 2020 v 17.00 k vidění vždy hodinu před představením v Kongresovém sále Divadla Husa na provázku.

galerie

předplatné sezóny