Mám strach. Nejen ze všech aktuálních či blížících se celosvětových hrozeb, ale i z psaní tohoto textu mám strach.
S každým dalším slovem mi úzkost podkopává nohy, s každým řádkem roste má pochybnost. Nebylo by lepší jej rovnou nechat napsat umělou inteligenci? Ta k psaní nepotřebuje vonné tyčinky, meditativní hudbu a Bachovu krizovou „rescue“ esenci. Text o strachu, který dnes svírá společnost, by měla jistě hotový do pár minut. Možná by bylo nejlepší nechat se jí rovnou nahradit…
Jaký strach má pak moje maminka, která se každý měsíc bojí, že nezvládne zaplatit všechny složenky? Jakých představ se strachuje teta, která raději už ani nevychází ven? Kamarádka, která na kafi mluví jen o válce? Čeho se obává pán, který na mě dnes křičel v šalině? A čeho zase ti, kteří ve volbách budou volit jinak než já? Není právě strach tím, co nás všechny spojuje? Žijeme v době, v níž se světový řád a staré pořádky dávají v přímém přenosu do pohybu. Před našima očima se odehrává množství blízkých i vzdálených krizí. Stává-li se navíc ze strachu hlavní nástroj hybridních válek i předvolebních bojů, není se ani čemu divit, že počty lidí trpících duševními poruchami a sebevražednými myšlenkami se napříč generacemi zvyšují. Vlastní účet za terapii mě sice děsí, ještě více však představa, že existují lidé, kteří si ji nikdy nebudou moci dovolit…
Na Provázku se dlouhodobě snažíme vytvářet co nejbezpečnější prostor, v němž se i tomu, co nás znejišťuje a čeho se bojíme, můžeme společně postavit: tvořivě a třeba i s humorem. Čím dál více se nám ale zdá, že je na čase pohlédnout do tváře strachu samému. Odkud se bere a kam nás vede? Jakých podob nabývá? Kdy má smysl mu naslouchat a kdy ho naopak překonat? To jsou jen některé z otázek, které si v sezoně 2025/26 chceme klást. Nazvali jsme ji Neboj, neboj! a sami v ní toužíme prokázat odvahu – k dramatickým debutům, velkým příběhům, ne-lidským perspektivám i ke kolektivnímu autorskému hledání.
Odvaha svěřit oceňovanému prozaikovi Petru Šestákovi poprvé roli dramatika stojí na počátku galavečera inspirovaného fenoménem Darwinových cen. Křehká evoluční groteska Darwin & co. v režii naší kmenové tvůrkyně Anny Davidové přivede na jeviště příběhy těch, kdo nejvynalézavěji popřeli pud sebezáchovy. Představí nejzarytější zastánce i zpochybňovače práva silnějšího. A někde mezi nimi nechá vyrůst otázku – je třeba se bát lidské smrtelnosti, nebo spíše naší toužebné nesmrtelnosti?
Odvahu hledat skrze historický román odpovědi na otázky současnosti prokáže seversky svérázný režisér Janusz Klimsza. Na velké jevištní plátno převede mrazivě aktuální román Satan v Goraji polského nobelisty I. B. Singera, vyprávějící o společenství zmítaném krizemi a zmanipulovaném strachem. Ohledá přitom sílu komunity v náročných časech a nastaví zrcadlo nám všem, kdo se občas ocitáme v pokušení podlehnout falešným mesiášům nabízejícím podezřele snadná řešení.
Odvahu konfrontovat vlastní prožívání se zvířecí perspektivou objevíme na sklepní scéně skrze režijní setkání s Eliškou Říhovou, jednou z nejpůsobivějších tvůrkyň současné mladé generace. Ve své niterné komorní inscenaci Moje kopyta rozryla už zem nás přenese do savan, zahradních kotců a osamělých garsonek, kde s citlivostí sobě vlastní rozvíří širokou škálu zvířecích emocí prohlubující náš vztah ke všem jen zdánlivě němým tvářím.
Odvahu vsadit všechno na skutečné příběhy a vaše vlastní zkušenosti jsme sebrali s režisérem Janem Mikuláškem, jehož autorská inscenace s názvem Everybody Hurts slibuje večer plný sdílení a radostného posílení. Prostřednictvím rozsáhlé celorepublikové ankety budeme celou první půlku sezony sbírat odpovědi na jedinou otázku: „Jaká byla nejtěžší situace ve vašem životě a co vám dalo sílu ji překonat?” Ty pak poslouží jako východisko pro inscenační závěr sezony plný vzácných okamžiků, v nichž se strach láme v naději a statečnost. Věříme totiž, že právě ony si více než kdy dřív zaslouží pozornost.
Také senioři a seniorky z našeho amatérského souboru Studio 60+ se letos utkají se svými strachy. A nejen to – v režii Štepána Gajdoše je přetaví v inscenaci pro děti, která dala název celé naši sezoně. Inspirováni dětskou knihou Neboj, neboj! autorky Milady Rezkové vytvoří objektové divadlo plné her světla a stínu.
V doprovodných programech se budeme věnovat tématu duševního zdraví. Ve spolupráci s vybranými neziskovými organizacemi plánujeme hledat cesty k tomu, jak se nebát o duševním zdraví mluvit a jak o ně můžeme pečovat. Reflektovat ho v celospolečenském kontextu bude rovněž oblíbený diskuzní cyklus provázek.téma. Potřeba a důležitost sdílení se otisknou do sezonních plakátů a vizuálů. S fotografickým duem shotby.us, Lenkou Glisníkovou a Karolínou Matuškovou, tentokrát stvoříme kolektivní tělo, v jehož objetí není proč se bát.
Co mi vlastně dodalo odvahu postavit se svému strachu a úvodník k sezoně dopsat? Důvěra mých kolegů a kolegyň, mých blízkých. Vědomí, že se na ně mohu kdykoliv obrátit. Zodpovědnost, kterou vůči nim cítím. Radost ze sdílení, která roste s každým odstavcem. A snad také kdesi hluboko zasuté tušení, že pokud se svému strachu tvořivě postavím, dozvím se o sobě něco nového, stanu se někým novým. Nebo jen objevím, kým jsem vždycky byla?
Sezonou Neboj, neboj! nechceme vyzývat k popírání strachu – naopak, chceme se nebát bát se. Tisíckrát obejmout strach a nakonec ho i přijmout. Teprve tváří tvář našim strachům zjistíme, kdo doopravdy jsme a na čem nám skutečně záleží. Chce to navíc pořádnou dávkou odvahy, přiznat si, že mám strach. Já ho měla, mám a budu mít. Ale neboj, neboj! Strach je totiž na začátku každého odvážného pokusu. Je půdou, z níž roste odvaha.
Veronika Onheiserová
dramaturgyně DHNP
SHOTBY.US V sezoně 2024/25 se provázkovský soubor opět setkává s dvěma mladými fotografkami, Lenkou Glisníkovou (1990) a Karolínou Matuškovou (1990), které společně tvoří fotografické duo SHOTBY.US.
SHOTBY.US je oceněnované fotografické duo, které se nebojí odvážných barev, nápaditých kompozic, nekonvenčních konceptů a humoru. Fotografii vnímají jako hrací pole, kde kladou důraz na tvůrčí proces a experiment a rády si pohrávají s divákovým očekáváním. Jejich expresivní rukopis se od roku 2019 každoročně objevuje v nominacích na ceny Czech Grand Design, v roce 2020 se pak staly laureátkami v kategorii Fotograf roku. V roce 2023 získaly ocenění Red Dot Design Award za kampaň pro festival Tanec Praha v kategorii Brands & Communication Design. Podle AI jsou jejich fotky jako "skvostné puzzle, které září barvami, nápady a smíchem." Lenka a Karolína společně studovaly ve fotografických ateliérech Fakulty umění v Ostravě a na Pražské UMPRUM v ateliéru Aleksandry Vajd a Martina Kohouta. Jejich práci můžete znát například z magazínů Elle Decoration, Lasvit Spacial, Swarm Mag, ze spoluprací s českými designéry, umělci, hudebníky, ale také z provázkovských vizuálů dvojsezóny 2020/22 nesoucí heslo Brave new man. Lenka Glisníková se narodila ve Vyškově, ale vyrůstala v Bohumíně. Ve své tvorbě se věnuje především fotografii a aktivně čerpá ze svých zkušeností s tímto médiem. Její materiálové a vizuální kvality posouvají konceptuální vztah k fotografii na novou úroveň. Rozšiřuje ji o tvorbu instalací a objektů poukazujících na důsledky současných změn našeho životního stylu, k nimž dochází následkem neregulovaného technologického pokroku. Ve své procesuální práci často využívá řemeslnost výroby fyzických předmětů, které následně kombinuje s fotografií a její digitální manipulací. Fotografie je dekonstruována a znovu skládána do nových forem; postupně nabývá sochařských a tělesných kvalit, získává dokonce své vlastní tělo. Je nositelkou Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2023. Karolína Matušková pochází z Ostravy. Ve své umělecké praxi zkoumá téma mezidruhové komunikace, odkrývá a řeší, jak člověk skrze soužití s ostatními druhy/zvířaty tyto druhy/zvířata ovlivňuje. S dávkou nostalgie a humoru obnažuje mocenské vztahy a exponuje tak jejich zranitelnost. Užívá si záměrného zaměňování rolí a skrze uplatnění technologií odkazuje na nehmatatelnost a pomíjivost těchto okamžiků. S obrazem pracuje jako s důvěrnou informací, posouvá jeho významy a dále je přenáší do fyzického světa v podobě video instalací. Spolupracovala s Institutem Úzkosti, vystavovala na Fotograf Festivalu, v Českém centru v Paříži a svá videa promítala na sympoziu Les a na QFF Mezipatra. provázek.galerie
Jedna sezona – jeden fotograf, fotografka či skupina fotografů nahlížející nově soubor Divadla Husa na provázku a vstupující pak prostřednictvím provázkovských vizuálů v grafice studia Hrdina Pavlík do veřejného prostoru. Pokus brněnského divadla – hnutí o tvořivý dialog se současnou fotografickou scénou a rozpuštění své vizuální identity v dynamický a proměnlivý proud různých perspektiv.
