I. Bachmannová, P. Celan, T. Marečková
Záclona u našeho okna už zase shořela
Jedno srdce hoří, druhé plyne po řece. Setkají se jedině v „čase srdce". Setkání dvou bytostných básníků Ingeborg Bachmannové (1926–1973) a Paula Celana (1920–1970) v poválečné Vídni bylo srážkou dvou protilehlých pólů traumatu. Otec Bachmannové byl důstojníkem rakouské armády, zatímco Celanovi rodiče zemřeli v koncentračním táboře, a on sám unikl transportu jen o vlásek. Spojeni byli také vztahem k jazyku, který jim byl jediným skutečným domovem a současně trestem a nedorozuměním. Právě skrze něj se dohledávali, ztráceli, zraňovali i léčili. Útržky jejich dopisů, neodeslaných konceptů a veršů, mezi nimiž plyne čas a život, jsou polem s námi sdílené imaginace. Sněním o tom Druhém, o tvůrčím i milostném souznění, které je často spíše představou než realitou. Kam sahá náš jazyk, jímž náležitě znázorňujeme a zobrazujeme, jaký je svět?
Inscenace vznikla na základě korespondence mezi Ingeborg Bachmannovou a Paulem Celanem.
Anna Davidová (1984) se svou snivou režijní poetikou a temperamentní obrazivostí zařadila mezi nejvýraznější režijní talenty mladé generace. Coby režisérka na volné noze a v letech 2019 až 2021 pak i umělecká šéfka, která zásadně přispěla k současné podobě divadla na Zelném trhu, vytvořila na Provázku řadu inscenací nadšeně přijímaných odbornou veřejností i diváky. Získala Cenu divadelní kritiky v kategorii Talent roku.
