Provázkovský Hamlet v režii Jana Mikuláška a překladu Zdeňka Urbánka je koncentrován do intimní roviny rodinné tragédie, odehrávající se v těsném a dusivém prostoru prapodivného bytu navrženého stálým spolupracovníkem režiséra Markem Cpinem.

Postava Hamleta (Jiří Vyorálek) ve zvoleném dramaturgicko-režijním konceptu představuje zejména obecný princip zpochybňění našich již skutečněných činů, ale i myšlenek, které jim předcházejí. Nutí nás znovu si uvědomit do jaké míry ovlivňujeme životy jiných a jaká forma zodpovědnosti - na osobní či globální úrovni - je nutná, a kterou naopak z nedostatku odvahy, nebo jen obyčejné lenosti, odmítáme.

Jan Mikulášek volí inscenační klíč vycházející ze zrcadlení situací, i jednání postav, které Hamletovi slouží jako odraz vlastních myšlenek, pocitů, hledající správné rozhodnutí a následně i schopnost přijmout roli, jenž si sám ve hře od počátku přidělil.

Ve shodě ze Shakespearem výsledné představení směřuje k neustálému kladení otázek, vyjevující se formou symbolických obrazů i odrazů duše... doufejme snad nejen Hamletovy.

Jak přesně definoval M. Hilský: „Divadelní svět věčného zrcadlení je světem věčného tázání“.