Jedna z nejlepších komedií v dějinách divadla. Protože směřuje neodbytně k tragédii. Na počátku stála anekdota vyprávěná Puškinem Gogolovi o falešném revizorovi z hlavního města, jehož příjezd vyvolá v guberniálním Zapadákově velké pozdvižení a zmatek. V každé době, v každém režimu si najdete v geniálně vykreslených charakterech prostředních, korupcí a zlodějinou prolezlých a propojených lemplů z místní provinční „smetánky“ neočekávaně aktuální témata. Nemilosrdný pohled na základní instinkty a pudy, způsobené fyziologickými projevy strachu ve světě, kde se všichni důvěrně znají, společně lžou, uplácejí a kryjí se. „V Revizorovi jsem se rozhodnul snést na jednu kopu všechno zlé, co jsem v Rusku poznal, všechnu nespravedlnost, ke které dochází právě tam a tehdy, kdy se na druhé stra ně nejvíce po člověku žádá, aby byl spravedlivý. Tomu všemu jsem se chtěl naráz vysmát… Za smíchem, který se u mne ještě nikdy neprojevil tak silně, čtenář vycítil smutek,“ napsal Gogol. Jenže jaký smutek můžeme dnes cítit z našich hrdi nů v Revizorovi. Vždyť uplácejí štěňátky, látkou na šaty, homolí cukru, okurčičkou, vodkou, čajem, preclíky, voskem na svíce, penězi v řádu stovek rublů. „Dětí hodně, peněz málo. Račte uvážit. Gáže stačí sotva na cukr a na čaj. Jestli došlo k nějakejm úplatkům, tak nejvejš maličkost: něco do špajzu, nějakej ten hadřík,“ přísahá hlavní představitel města v Revizorovi. Jak dojemné a nevinné. Čemu se už máme divit my, občané země, kde se takřka denně dovídáme o politicích prolezlých rakovinou korupce, kde nevěřícně čteme či slyšíme obludný pajazyk, kterým se na úplatcích domlouvají vysokoškolští učitelé s úředníky Národního bezpečnostního úřadu, poslanci s podnikateli, úředníci úřadu vlády s lobbisty, fotbaloví bafuňáři s rozhodčími. „Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?“ Vzduchem létají kapříci v řádu desetitisíců, na stůl dopadá pět v českých, z biolihu odkape pár kapek šťávy z milionů, někdo se dá koupit za hodinky, jinému stačí půjčit auto. Všecka tato potrava ubožáckých dušiček obložena nejvulgárnějšími výrazy, vedle nichž je žumpa obchodem s francouzskými parfémy. A to známe jen pověstnou špičku ledovce. Ale směřování k tragédii má stejný kořen. Aroganci moci a pocit bez trestnosti. „Já bych se nebál, jen ty občani tu nebejt!“ potvrdí nám to hejtman z Revizora. Básník Ivan Diviš tento svět – nezávislý na politickém režimu – popsal v šedesátých letech: „Tento režim nepotřebuje grázly velkého formátu, nepotřebuje Cesary Borgie a Machiavellie. To obstará Moskva, kde grázlů velkého formátu nesedí rovněž dvakrát mnoho, ale takových, dejme tomu, deset, patnáct. Ostatek tam, ale především zde, tvoří neprostupná, přitom ne zastižitelná sraženina prostředních, ze smrků a flusů ulepených lemplů. A právě tento šufťácký sortiment, tento vzorek bez ceny, to je ono odpadové dossier, na němž stojí a padá režim.“ Deset let po napsání Revizora napsal Gogol jeho rozuzlení, kde čelí heci a spisovatelé útokům politiků a lidí z „vyšší společnosti“ za kritiku poměrů. Nemocný a uštvaný génius poté pálí druhý díl Mrtvých duší, pronikavého pohledu na ruskou společnost. V Huse na provázku se bude od 26. dubna hrát Revizor poprvé s použitím textu Rozuzlení Revizora a povídek N. V. Gogola, textů Daniila Charmse, Alexandra Sergejeviče Puškina, ukrajinských lidových písní a odposlechů Policie České republiky.