Tango Macabre se blíží...

 

Divadlo Husa na provázku

SławomirMrożek

 

TANGO MACABRE

druhý díl projektu O naší současné krizi a Jak z toho ven-

(Šaškárna převeliká-)

 

Premiéra: 2. prosince 2016

 

Autor: Sławomir Mrożek

Úprava a režie: Vladimír Morávek

Překlad: Helena Stachová

Dramaturgie: Miroslav Oščatka

Hudba: David Smečka

Scéna: Jan Machát

Kostýmy: Sylva Hanáková

 

OSOBY A OBSAZENÍ:

Evženie, babička- legenda na kvadrát- Jiří Pecha

Strýc Evžen, její bratr- věří i tam, kde by možná nemusel- Vladimír Hauser

Stomil, otec- umělec. Jednou masturboval devět hodin v kuse- Jan Kolařík

Eleonora, matka. Vždycky všechno oddře- Iva Hloužková

Artur, jejich syn. Křížový kluk- Dalibor Buš

Ála, jeho sestřenice a v nouzi pak i nevěsta- Tereza Marečková

Eda, smolař hry. Myslí to dobře - asi Adam Mašura

Čtyři družičky - Markéta Sovová

 

 Sławomir Mrożek

(29. 6. 1930, Borzecin, Polsko – 15. 8. 2013, Nice, Francie)

Spisovatel, dramatik, publicista a kreslíř. Je pokládám za jednoho z nejlepších evropských dramatiků. Z politických důvodů opustil v roce 1963 vlast a žil postupně v Itálii, Francii a Mexiku.

Jeho díla se často vyznačují překvapující pointou, neočekávaným vtipem či absurditou, takže se v jeho vlasti vžilo rčení komentující něco absudrního a odporujícího zdravému rozumu: „Něco takového by nevymyslel ani sám Mrożek“ (Tego by nawet sam Mrożek nie wymyślił).

 

Něco smrdí ve skříni

Sławomir Mrożek / VLADIMÍR MORÁVEK / TANGO MACABRE

Inscenace je druhou částí projektu O naší současné krizi aneb Jak z toho ven. Je možné ten projekt nějak přiblížit?

Něco smrdí ve skříni -a je třeba si to přiznat. Různí fiškulíni běhají s osvěžovači vzduchu a říkají - to nějak přebijem, nevzrušujte se. Ale my si myslíme, že je třeba být vzrušený. Otevřít tu skříň - a říci: Fuj.

Když jsme na 17. listopadu zpívali kus té Davidovy opery Včera jsme to spustilli (-to je první díl projektu), dalo se napětí v publiku krájet. A pak lidé vstali a tleskali jak z řetězu utržení a jakýsi pán nám řekl: Ještě že vás máme - Provázci jedni.

 

Mrozkova hra je v posledních letech jeden z mála klasických dramatických textů, které Provázek uvádí. Je to velká změna pracovat na klasickém dramatickém textu? Jaké to má výhody a nevýhody?

Má to samé výhody. Ještě nezačnete stavět dům - a už má základy.

 

Hra se původně jmenuje jen Tango. Proč jste ji přejmenovali?

Nepřejmenovali - upřesnili, kam naše čtení hry směřuje. Že jde o život - při dobovém tancování. Tedy přesně - jde o život ve lži, který když na ni přistoupíte, jde jen zemřít, spát a dost...

 

Po odmlce se do divadla vrací Jiří Pecha. Už jste se spolu někdy pracovně setkali? Jaké to je – pracovat s legendou?

Jiří je tresť toho, co Provázek vždycky byl a bude. Základní okolnosti jeho bytí jsou talent a osobnostní ručení a radost, kde by ji jeden nehledal ani náhodou. Všecko to zkoušení bylo s ním o nějaké dvě tuny lehčí. On totiž moc dobře ví - že jenom to, pod co podtekla krev, je pevné- a neoškliví si to. Mám ho rád.

 

Po Václavu Havlovi je Sławomir Mrożek další dramatik absurdního divadla, kterého uvádíte. Je to náhoda nebo tě na absurdním divadle něco zvlášť přitahuje?

To spíš tahle doba je fascinována absurdním dramatem. Nemluvte o provaze v domě oběšencově.

 

O naší současné krizi aneb Jak z toho ven

(inscenační projekt)

 

První díl

Včera jsme to spustili

operETA MILOŠI ZEMANOVI NA POČEST

Autor: David Smečka

Režie: Vladimír Morávek

Premiéra: 7. 10. 2016

 

Druhý díl

Tango macabre

(Šaškárna převeliká-)

Autor: Sławomir Mrożek

Režie a úprava: Vladimír Morávek

Premiéra: 2. 12. 2016

 

Třetí díl

Ubu králem: Svoboda!

Nemluvte o pROVAZE V DOMĚ OBĚŠENCOVĚ

Autor: Alfred Jarry

Režie a úprava: Vladimír Morávek

Premiéra: 24. 2. 2017

 

Čtvrtý díl

Sever Jih Východ Západ

Autor: Jiří Pokorný

Režie: Michal Dočekal

Premiéra: 28. 4. 2017

 

 

Tango argentino

Tango je charakteristické taneční improvizací založené na vzájemné komunikaci mezi partnery a jejich harmonickém pohybu. Každý tanečník, každá dvojice tak vytváří uvnitř páru svou vlastní formu tance, která je unikátní a neopakovatelná, ovlivněná osobností, momentální náladou, prostředím a hudbou těch dvou, kteří se zrovna sešli k tanci. V tangu je možné hledat a nacházet společnou vnitřní řeč, souznění v pohybu, nacházet sebe sama; umožňuje vyjádřit jedinečnost každého z nás ve velmi diskrétní situaci, vyžaduje koncentraci a podněcuje kreativitu ve spojení s hudbou, na kterou se tančí.

 

 



Tango čeká na režiséra

Tango je kostýmní komedie a mládež přiváděna povinnou četbou se skvěle baví při tanci ve finále, aniž v tom vidí smysl.

Tango dnes netrpělivě čeká na režiséra, který by textovými úpravami a jiným rozložením akcentů očistil základní konflikt hry od toho, co ji dělá “neaktuální” a co ji tedy v očích současníků znehodnocuje.

(J. Sieradzki, SAD 6/1991)

 

Tango v 21. století

Sławomir Mrożek je řazen mezi nejvýznamnější dramatiky 20. století a jeho hra Tango patří mezi jeho nejlepší a nejhranější hry. To má své důvody. Za prvé: ačkoliv hra promlouvá o důležitých a závažných věcech, přesto se jedná o skvělou komedii. Za druhé: Tango nabízí celou řadu výkladů a nejrůznějších interpretací, jež provokují vždy k novému uchopení. To je samozřejmě vynikající předpoklad k opakovanému uvádění v různých dobách a na různých místech.

Z mnoha slov, která byla o interpretaci hry Tango napsána, se nám jako nejpřiléhavější jeví stručný popis z jedné recenze Milana Líčky: Tango může být studií generačního konfliktu, úvahou o svobodě a vzpouře nebo také groteskní vypovědí o rozpadu hodnot. Tento poslední výklad je naléhavý zejména dnes, kdy liberální svobody rozleptaly řád a vše je dovoleno. Absurdní fraška parodující revoltu někdejší moderny se tak stává mrazivou parabolou současnosti, v níž se do popředí derou agresivní chámi a využívají okamžiku, kdy končí vůle a začíná zvůle. (Jejich diktát si ovšem v demokracii vybíráme sami.)

Tím ovšem začínáme být příliš konkrétní, což nechceme. Ztotožňujeme se totiž se slovy Jana Švankmajera, která kdysi použil při explikaci svého přemýšlení o Faustovi a jež lze aplikovat i na náš přístup. Nehodláme se pouštět do rozsáhlého výkladu smyslu našeho Tanga. Mohlo by to u diváků zaplašit jejich vlastní interpretace, kterých je tak zapotřebí ke komunikaci s každým imaginativním dílem (bez ohledu na to, zda jde o obraz, báseň, film nebo divadlo). Bez této aktivní spolupráce diváka nebo čtenáře trčí imaginace tvůrce ve vzduchoprázdnu.

Miroslav Oščatka