První premiéra sezony Neboj, neboj! je za námi.

Minulý pátek jsme pro vás poprvé odehráli divadelní grotesku o lidské (ne)smrtelnosti, kterou pro nás přímo na tělo napsal spisovatel Petr Šesták. Na repertoár nám přibyla aktuální výpověď odhalující skryté slabiny nejnovějšího pokroku, sebeironicky doprovázená neopakovatelným humorem režisérky Anny Davidové.

Vyšlápnout si na zasněženou horu Fuji – v teniskách. Udělat si selfie – s medvědem. Čistit komín – ručním granátem. Cvičit jógu – na přistávací dráze. Festival nesoudnosti a vědecká přednáška v jednom. Galavečer, během kterého oceníme ty, kdo nejvynalézavěji popřeli pud sebezáchovy. A možná dojde i na vás! Nevěříte? Darwinovu cenu, ironicky udělovanou „těm, kdo se z lidského genofondu sami odstranili obzvlášť hloupým způsobem“, si nakonec do poličky můžeme vystavit všichni (samozřejmě post mortem). Ani sebevirálnější smích nad cizí hloupostí totiž nepřehluší stále naléhavější otázku dneška – může náš druh ze světa kromě blbosti sprovodit i jeho inteligence?

Vždyť co jiného znamená vybojovat volební právo pro všechny – a dát svůj hlas pravicovým hlasatelům „práva silnějšího“. Miliony let rozvíjet schopnosti mozku a svobodnou vůli – a pak je svěřit do rukou trhu. Vyvinout technologii – která nás nakonec nahradí. Přechod života z organické do anorganické formy jako přirozený výběr? A co by na to řekl sám Darwin?

Vstupenky na další reprízy koupíte na našem webu.

rozhovor s prozaikem a nově i dramatikem Petrem Šestákem, autorem předlohy pro právě vznikající inscenaci Darwin & co.

Kdy a kde vznikl nápad napsat divadelní hru vycházející z fenoménu takzvaných Darwinových cen?

Myslím, že někdy na přelomu února a března letošního roku, kdy vůbec vznikl nápad, že bych mohl pro Provázek napsat drama. Najít námět je pro mě asi nejnáročnější část tvůrčího procesu, když píšu prózu, námět se musí nějak ustanovit zároveň s formou, musí se nějak hluboce týkat mojí zkušenosti a taková konstelace nastane jen velmi vzácně. Prózu na námět někoho jiného bych asi psát nedokázal, ale výzvu k napsání divadelní hry jsem vzal zároveň jako výzvu vyzkoušet si tvůrčí spolupráci, což mě vždycky lákalo. Takže jsem byl rád, když Martin Sládeček a Veronika Onheiserová přišli hned s několika nápady. Z nich nakonec Darwinovy ceny zarezonovaly nejvíc.

Jak jsi poznal, že jde o námět pro tebe?

Když jsme si o možných námětech povídali v kavárně, k Darwinovým cenám mi hned začaly naskakovat nápady. Bavila mě představa divadelního groteskna a absurdity, které v sobě ten fenomén automaticky nese, ale zároveň se mi hned ukazovala přesahová témata a aktualita námětu vzhledem k dnešní době, kdy Darwinova teorie stále silněji v nějaké zvulgárnělé podobě rezonuje ve společnosti i politickém diskurzu. Příznačné je taky to, jak je propojená s kapitalismem a ideologiemi volného trhu, třeba i tím, že používá ekonomický slovník, slova jako konkurence nebo dědictví. Námět taky samozřejmě otevírá i téma rostoucích obav z toho, že se vlastní superschopností či superblbostí vymažeme z evolučního řetězce jako celé lidstvo. Když jsem si potom začal studovat texty a videa ke skutečným Darwinovým cenám, úplně jsem se zděsil výsměšného a poučného tónu, který se k tomu váže. Věděl jsem, že musím významově úplně jinam. Z Darwinových cen tedy zůstala jen inspirace skutečnými případy a základní rozpory: jestliže je hloupá smrt evolučně prospěšná, je ještě pořád hloupá? Co vůbec můžeme tušit o tom, co se v budoucnu ukáže jako to prospěšné pro přežití našeho druhu?

Mám strach. Nejen ze všech aktuálních či blížících se celosvětových hrozeb, ale i z psaní tohoto textu mám strach.

S každým dalším slovem mi úzkost podkopává nohy, s každým řádkem roste má pochybnost. Nebylo by lepší jej rovnou nechat napsat umělou inteligenci? Ta k psaní nepotřebuje vonné tyčinky, meditativní hudbu a Bachovu krizovou „rescue“ esenci. Text o strachu, který dnes svírá společnost, by měla jistě hotový do pár minut. Možná by bylo nejlepší nechat se jí rovnou nahradit…

Jaký strach má pak moje teta, která raději už ani nevychází ven? Kamarádka, která na kafi mluví jen o válce? Čeho se obává pán, který na mě dnes křičel v šalině? A čeho zase ti, kteří ve volbách budou volit jinak než já? Není právě strach tím, co nás všechny spojuje? Žijeme v době, v níž se světový řád a staré pořádky dávají v přímém přenosu do pohybu. Před našima očima se odehrává množství blízkých i vzdálených krizí. Stává-li se navíc ze strachu hlavní nástroj hybridních válek i předvolebních bojů, není se ani čemu divit, že počty lidí trpících duševními poruchami a sebevražednými myšlenkami se napříč generacemi zvyšují. Vlastní účet za terapii mě sice děsí, ještě více však představa, že existují lidé, kteří si ji nikdy nebudou moci dovolit…

Na Provázku se dlouhodobě snažíme vytvářet co nejbezpečnější prostor, v němž se i tomu, co nás znejišťuje a čeho se bojíme, můžeme společně postavit: tvořivě a třeba i s humorem. Čím dál více se nám ale zdá, že je na čase pohlédnout do tváře strachu samému. Odkud se bere a kam nás vede? Jakých podob nabývá? Kdy má smysl mu naslouchat a kdy ho naopak překonat? To jsou jen některé z otázek, které si v sezoně 2025/26 chceme klást. Nazvali jsme ji Neboj, neboj! a sami v ní toužíme prokázat odvahu – k dramatickým debutům, velkým příběhům, ne-lidským perspektivám i ke kolektivnímu autorskému hledání.

Odvaha svěřit oceňovanému prozaikovi Petru Šestákovi poprvé roli dramatika stojí na počátku galavečera inspirovaného fenoménem Darwinových cen. Křehká evoluční groteska Darwin & co. v režii naší kmenové tvůrkyně přivede na jeviště příběhy těch, kdo nejvynalézavěji popřeli pud sebezáchovy. Představí nejzarytější zastánce i zpochybňovače práva silnějšího. A někde mezi nimi nechá vyrůst otázku – je třeba se bát lidské smrtelnosti, nebo spíše naší toužebné nesmrtelnosti?