ČTVRTEK

30. 1. 2020

Tiskové prohlášení I. Sjezdu taškářů a taškářek sdružených kolem tzv. Cirkusu Abrafrk

Na vědomost se dává, že ve středu 29. 1. proběhl v Klubovně Divadla Husa na Provázku vůbec první sjezd taškářů a taškářek sdružených kolem pohádkové taškařice známé široké veřejnosti jako Cirkus Abrafrk. Na prezenční listině sjezdu se objevila exoticky znějící i ryze česká jména jako Daniil Charms, Anna Davidová, Kateřina Menclerová, František Petrák či Mario Buzzi. Přítomno bylo též proslulé trio vykuků a postrachů všech bránic Kokorský/Sýkora/Žilinský.

Výsledkem taškářského rokování, nezřídka přerušovaného smíchem a jen těžko popsatelnými rozpustilostmi, je následující usnesení:

My - výše uvedení taškáři a taškářky - v následujících několika týdnech společným taškařením vytaškaříme tu nejtaškářštější ze všech pohádkových taškařic s loutkami a skutečnou potopou. Taškářskému dorostu ji předvedeme již 7. března 2020!

 

 

 

 

 

 

STŘEDA

29. 1. 2020

Domov na konci světa očima inspicientky L. J.

Nebudu lhát, šlo to ztuha. Příkras netřeba. Někdy to prostě neodsýpá, jak by mělo, chtělo, bylo přáno. Někdy to dře. A někdy je to tak správně. O stárnutí a smrti se lidi neradi baví, nechtějí o tom ani slyšet. Ve šťastném životě nemá něco takového místo. Tak proč to ještě tahat na jeviště?!

Kdyby mě víc zajímala teatrologie, určitě bych se tady rozepsala o možnostech divadla konfrontovat diváka s jiným pohledem na současný stav světa a společnosti. Já ale říkám: o možnostech nabídnout alternativu.

V praxi se někdo rozhodne dát si večer doma skleničku, jiný sáhne po knížce, další zajde do divadla, ne nutně alternativního. A všichni můžou ten večer zažít něco hlubokého, niterného. Zastavení. Jako třeba já, tolikrát během zkoušení Domova. To proto, že se mi všechny situace, chvíle i okamžiky odehrajou před očima tolikrát za sebou. Něco se změní a znova. Samostatně, jednu scénu furt dokola nebo celek třikrát denně. No nemilujte to!

Jen málo z toho, co se mi naskladnilo v hlavě, uvidí divák ve výsledném tvaru. Ale hodně z toho, co ve špílu uvidíte, zůstane ve vás. Takže sednout si do divadla na kus o stárnutí a smrti je samozřejmě jen vaše volba a rozhodně odvážná. Kdo by ale nechtěl být hrdinou? Přinejhorším aspoň zavoláte babke.

PONDĚLÍ

20. 1. 2020

Uklidit. Vyprat. Nakoupit. Navařit. Znovu se seznámit se svou rodinou a přáteli. Omluvit se všem, jimž v posledních dnech nezvedali telefon, neodpovídali na zprávy či e-maily. Najít nový smysl života. Nejen to čeká po páteční úspěšné premiéře členy tvůrčího týmu vracejícího se ze samého konce světa. Času na to mají dost - až do zítřejšího rána. Provozní porada v 8.30.

Děkujeme divákům za skvělé přijetí a za všechny ty podstatné, často velice osobní rozhovory, jejichž předmětem nebyly šaty či chlebíčky, jak tomu na premiérách někdy bývá, nýbrž stáří a stárnutí.

 

 

 

 

 

 

 

PÁTEK

17. 1. 2020

Lámání vazů, posílání ke všem čertům, škrtání palcem o palec, nakopávání a všelijaké tfuj-tfujování, rozdávání talismanů řečených "zlomvazky"... Ano! Už za pár hodin začnou dospělí a jinak rozumní lidé horečně provádět zcela nepochopitelné rituální činnosti zajišťující, aby premiérový večer proběhl, jak má. A pak? Po mnoha měsících hledání a pochybování přibude v autorské rovnici Domova na konci světa ona poslední a nejtajemnější, skutečně magická proměnná - diváci. Na viděnou večer!

 

 

 

 

 

 

ÚTERÝ

14. 1. 2020

Připomínky. Připomínky. Připomínky. Připomínkujíc přichází do divadla, připomínkujíc jím pluje, připomínkujíc z něj po čtrnácti hodinách odchází. Připomínkujíc pije a jí. Připomínkujíc připomínkuje. Někdy i samy připomínky. Kateřina Menclerová se jako každý správný dramaturg v generálkovém týdnu stává chodící připomínkou toho, o čem a proč že se to vlastně má hrát. Pokud ještě nezpřipomínkovala i vás, je to jedině proto, že vás zatím nepotkala. 

Na fotce s přípomínek-lačnou Sylvií Krupanskou... 

 

 

 

ÚTERÝ

7. 1. 2020

Obě divadelní budovy přes Vánoce vychladly a nám, mírně promrzlým Provázkářům, tak nezbývá, než zůstat v pohybu. Ráno první provozní porada. Odpoledne první fermanová porada. Mezi nimi řada malých i větších porad konaných v kancelářích, na chodbách i v miniaturní kuchyňce. Jen těm na Sále je hej. Hřeje je totiž stáří.

Už aby začal příští generálkový týden Domova na konci světa! To se totiž zahřejeme, rozumějte zapotíme, úplně všichni.

Sobě i vám, našim příznivcům, přejeme nejen do následujících dvou týdnů, ale i do celého nového roku, donkichotský zápal a dostatek sil na vše, v čem lze spatřovat smysl a nacházet radost! 

Váš Provázek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ÚTERÝ

17. 12. 2019

Nesem vám noviny. Provozní. Každé úterý v 8.30: Binec na bincárně, koledy na Zkušebně. Dovrzávající dveře do katakomb. Jára má štětek plný sklad. Barny má radost. I z toho loktu, který hasičům na vrátnici amputoval. Loktu? Po Bibli odvedla Alžběta pana Kukuru k Poutníkovi. Dnes se vytasila s cukrovím. Soňa se spotřebkou do Švejka. Kolem stolu to zašumělo. I Ty, Soňo?! I ona. Budou Vánoce. Prý.

 

 

 

 

 

ÚTERÝ

10. 12. 2019

Dneska je to přesně měsíc, co jsme se stářím, staroušky a umíráním začali. Ve mně se toho děje hodně. Čím delší čas s naším Domovem trávím, tím větší zájem to ve mně vyvolává. A taky mě to dost vrací na zem. Z nadoblačného neurčita filozofických traktátů k realitě stavu sociální politiky v Česku. Nic veselýho, o to víc potřebnýho. Chci víc, než jednou nepřekážet.

L. (inspiční koc)

ÚTERÝ

19. 11. 2019

Vážení dramaturgové,

děkuji mockrát znovu za slovo. Zdravím vás od pomyslného inspicientského pultíku, který tady na Provázku vlastně prakticky neexistuje. Mým revírem je celé divadlo a mé tempo bývá zběsilé. Cítím ale, že nadcházející zkoušení nebude mít s kvaltem nic společného. Zpomalíme.

Bojíte se? Nehlodá ve vás náhodou pochybnost, aby zpomalení neznamenalo nudu, nezáživnost, nedej bože pathos? Chápu. Stáří, umírání a smrt nejsou zrovna populární témata a běžná konverzace se k nim stočí málokdy. Nechceme o nich slyšet, vídat je, potkávat se s nimi. Nechceme je v našich skvělých životech. Jenže máloco je tak přirozené jako smrt. Nač se k ní proto točit zády, stejně neutečeme.

V dnešní době spojujeme umírání nejčastěji se starými lidmi, jinak též penzisty, geronty, seniory, duchnami, korále. Skutečně má navrch ten, jehož kůže je stále pružná? Stárnutí se stalo byznysem, důstojně dojít konce výsadou. My bychom se rádi na celou vážnost podívali různýma očima a třeba nabídli i trochu nadhledu.

Odvahy to vyžaduje pořádnej krajíc, taky upřímnost sám k sobě. Moje řádky proto budou sice zavánět naftalínem a dušičkovým vlhkem, o úsměv ale nepřijdete. Je to jen o přístupu. Tož kolegové, co vy a stáří?

Defibrilátor do každého telefonu!

L. (inspiční koc)

ČTVRTEK

14. 11. 2019

Sotva v sále dozněl potlesk po premiéře Mikuláškova Dona Quijota, na zkušebně už se provázkovští rytíři, vedeni uměleckou šéfkou A.D. a dramaturgyní K.M., neohroženě pouštějí další úzkou a křivolakou stezkou. Jejich cíl? Domov na konci světa!

...Co bys na tohle PR-zvolání řekla, milá má dramaturgická souputnice? Dovedu si představit, že jste o fenoménu stáří a stárnutí, jímž se teď zabýváte, doteď načetli stovky, ba možná i tisíce stránek. Máš-li pocit, že se mu přesto nepřibližujete, uklidní Tě snad, když poukážu na to, že se mu přibližujeme všichni (nejen na Provázku), stárnouce vteřinu za vteřinou. Tož ať je to vaše společné stárnutí na zkušebně radostné a tvůrčí.

M.

P. s. A Ty, inspicientko L.J. (oslovil bych Tě po vzoru KKRD-Boys "koc", jenže nevím, jak se to skloňuje), tys teda urazila dlouhou cestu. Z Pravidel bincárny do domova důchodců... Co chce víc odvahy?