Divadlo Husa na provázku

Nesem vám noviny. Provozní. Každé úterý v 8.30: Binec na bincárně, koledy na Zkušebně. Dovrzávající dveře do katakomb. Jára má štětek plný sklad. Barny má radost. I z toho loktu, který hasičům na vrátnici amputoval. Loktu? Po Bibli odvedla Alžběta pana Kukuru k Poutníkovi. Dnes se vytasila s cukrovím. Soňa se spotřebkou do Švejka. Kolem stolu to zašumělo. I Ty, Soňo?! I ona. Budou Vánoce. Prý.

Dneska je to přesně měsíc, co jsme se stářím, staroušky a umíráním začali. Ve mně se toho děje hodně. Čím delší čas s naším Domovem trávím, tím větší zájem to ve mně vyvolává. A taky mě to dost vrací na zem. Z nadoblačného neurčita filozofických traktátů k realitě stavu sociální politiky v Česku. Nic veselýho, o to víc potřebnýho. Chci víc, než jednou nepřekážet.

L. (inspiční koc)

Vážení dramaturgové,

děkuji mockrát znovu za slovo. Zdravím vás od pomyslného inspicientského pultíku, který tady na Provázku vlastně prakticky neexistuje. Mým revírem je celé divadlo a mé tempo bývá zběsilé. Cítím ale, že nadcházející zkoušení nebude mít s kvaltem nic společného. Zpomalíme.

Bojíte se? Nehlodá ve vás náhodou pochybnost, aby zpomalení neznamenalo nudu, nezáživnost, nedej bože pathos? Chápu. Stáří, umírání a smrt nejsou zrovna populární témata a běžná konverzace se k nim stočí málokdy. Nechceme o nich slyšet, vídat je, potkávat se s nimi. Nechceme je v našich skvělých životech. Jenže máloco je tak přirozené jako smrt. Nač se k ní proto točit zády, stejně neutečeme.

V dnešní době spojujeme umírání nejčastěji se starými lidmi, jinak též penzisty, geronty, seniory, duchnami, korále. Skutečně má navrch ten, jehož kůže je stále pružná? Stárnutí se stalo byznysem, důstojně dojít konce výsadou. My bychom se rádi na celou vážnost podívali různýma očima a třeba nabídli i trochu nadhledu.

Odvahy to vyžaduje pořádnej krajíc, taky upřímnost sám k sobě. Moje řádky proto budou sice zavánět naftalínem a dušičkovým vlhkem, o úsměv ale nepřijdete. Je to jen o přístupu. Tož kolegové, co vy a stáří?

Defibrilátor do každého telefonu!

L. (inspiční koc)

Sotva v sále dozněl potlesk po premiéře Mikuláškova Dona Quijota, na zkušebně už se provázkovští rytíři, vedeni uměleckou šéfkou A.D. a dramaturgyní K.M., neohroženě pouštějí další úzkou a křivolakou stezkou. Jejich cíl? Domov na konci světa!

...Co bys na tohle PR-zvolání řekla, milá má dramaturgická souputnice? Dovedu si představit, že jste o fenoménu stáří a stárnutí, jímž se teď zabýváte, doteď načetli stovky, ba možná i tisíce stránek. Máš-li pocit, že se mu přesto nepřibližujete, uklidní Tě snad, když poukážu na to, že se mu přibližujeme všichni (nejen na Provázku), stárnouce vteřinu za vteřinou. Tož ať je to vaše společné stárnutí na zkušebně radostné a tvůrčí.

M.

P. s. A Ty, inspicientko L.J. (oslovil bych Tě po vzoru KKRD-Boys "koc", jenže nevím, jak se to skloňuje), tys teda urazila dlouhou cestu. Z Pravidel bincárny do domova důchodců... Co chce víc odvahy?

Milý Marťo,

jak dlouho to už je, co jsi mi psal? Tři týdny nebo měsíce? Nevím. Vím jen, že můj čas plyne jinak od chvíle, co jsem se pohroužila do příprav inscenace Domov na konci světa a začala se propadat do úvah o čase, o stárnutí a stáří, o konečnosti.

Ještě že mě z toho samotářského usebrání vytrhl začátek zkoušení a řada výjimečných setkání, která přinesl! S Aničkou jsme konečně k rozhovoru nad tématem přizvaly herce – jak já se na to těšila! Ale nejen je – tento týden (ano, určitě to bylo tento týden…) jsme na zkouškách přivítali dvě odbornice na témata s fenoménem stárnutí a stáří spojená. S cennými exkurzy budeme v následujících dnech pokračovat – zůstaň na příjmu, podám zprávu.

Co však tento týden přinesl především? Nespočet důkazů, jak bytostně se téma, které jsme s pokorou a zjitřenou citlivostí uchopili do rukou, dotýká nás všech. Jak je osobní. Jak se vzpírá všem vědním disciplínám, které ho usilují ohledat a popsat ze všech stran. Jak se vylévá ze všech statistických tabulek, do kterých se ho snažíme ustrojit, abychom mu jako společnost porozuměli. Při rozmýšlení nad tématem stárnutí, stáří a konečnosti lidského života se zkrátka pouštíme do ponorů až k samé podstatě lidského údělu – neopreny máme připraveny, kyslíkové přístroje v pohotovosti, jsme na začátku cesty, ale já už teď tuším… ba ne, vím, že většina našeho tázání zůstane nezodpovězena a k samému dnu pouze natáhneme ruku.  

Ještě že tu jsi Ty, Marťo, i se svým jisticím lanem. (Do 17. ledna ho prosím ponechej v pohotovosti. Díky za to!) Řekni – jak se po veleúspěšné premiéře Dona Quijota probíráš do reality? Oba to známe – tiskařská čerň premiérových kritik ještě neuschnula, a do dveří už se tlačí inscenace další, viď? Těším se na Tvé zprávy z Brnoxu!  

Tvá 

K. M.

Milá Kačí,

reflektory pohasly a já se nemůžu ubránit jisté nostalgii, která mnou prostupuje. Mám chuť podlehnout smutku, který se tu rozhostil. Mám chuť podlehnout touze a snít. Snít o mé nové kolegyni, kterou jsem už dvacet let neviděl... Anebo dvacet minut? Těžko říct. Čas jako by na Zelném trhu plynul jinak. Zvlášť když jeden z nás se s Janem Mikuláškem dvoufázově toulá v kraji La Mancha a ten druhý pro Annu Davidovou rýsuje a staví Domov na konci světa....

Nepochybuji o tom, že už z prvních řádků jsi vyčetla, jak mě Don Quijote právě zaměstnává a jak opanuje moje myšlení. Že mě, řečeno slovy mlčenlivého vojáka Cervantese, "tu vyhazuje k nebi, tu strhává do propasti". A s kým jiným to všechno sdílet než s Tebou – s věrnou družkou v slastech i strastech dramaturgických?

Postavme proto nad plynoucím offline časem online most! Vždyť co na tom, že se v naší (stále ještě nezařízené!) podkrovní kanceláři zrovna míjíme, když se můžeme kdykoli protnout zde, v téhle rubrice!

Pověz tedy, jak se Ti vede s tématem stáří a stárnutí...? Neboj se přitom radostných zvolání ani výkřiků či třeba jen stenů z hlubin zoufalství! Všechno, co napíšeš, samozřejmě zůstane mezi námi...

Tvůj kolega M.S.

Vážení a milí diváci,

když jsme před několika měsíci s uměleckou šéfkou A.D. během obědových pauz na ubrousky zuřivě rozkreslovali možnou strukturu budoucích webovek, jen těžko jsme si dokázali představit, že k dnešnímu dni skutečně dojde. Za to, že se tak stalo, vděčíme celé řadě lidí ochotných a schopných překládat ubrouskové pomysly do jazyka reality, byť té virtuální. 

Vězte proto, že nové internetové stránky, jimiž zřejmě právě teď listujete, jsou výsledkem několikaměsíčního snažení podivuhodného týmu tvořeného mnoha divadelníky, několika IT odborníky a jedním grafikem, jimž patří náš dík. A vězte též, že ti všichni při své práci mysleli na přehlednost a uživatelskou přívětivost stránek, zkrátka: na vás.

Ať vám www.provazek.cz dobře slouží – jako doširoka otevřená vstupní brána zvoucí do naší společné reality, již spolu sdílíme nejen na Zelném trhu.

Váš Provázek

...Voilà! Sezona 2018/2019 končí. Naše úsilí o proměnu Provázku nikoli. Během následujících dvou měsíců pro vás, vážení a milí diváci, připravíme zbrusu nové webové stránky. Autorem jejich grafiky nebude nikdo jiný než Martin Hrdina.

Ze všeho nejdřív si posvítil na logo našeho divadla. Tady je! Hravý průnik pod povrch, až do samotné struktury. Současný dialog s tradicí. Poprvé a jen pro vás. Co na něj říkáte?

Zpoza křídla Husy dnes, odlétající na letní odpočinek, vám děkuji za vaši přízeň, přeji fantastické prázdniny a a těším se na shledanou v září!

Loučení se sezonou – 3. díl

Dnes hrajeme Vitku. Na rozdíl od včerejška bez vás diváků. Jen pro kamery České televize, díky níž budou moci už brzy tenhle kousek zhlédnout lidé po celé zemi. Zvláštní pocit...

Vždyť na Provázku děláme divadlo především pro vás. Naši zkušenější kolegové již celá léta, my s uměleckou šéfkou A.D. zatím jen několik měsíců. Během nich jsme z vás přitom cítili obrovský zájem o to, co tvoříme a chystáme, ba snad i podporu. Obého si vážíme – a chápeme to jako závazek.

Usilovali jsme a usilujeme o otevření Provázku. A to jak předním tvůrčím osobnostem a poetikám, tak divákům všech generací a specifických potřeb. Pro vás. V příští sezoně se tak můžete těšit nejen na režii umělecké šéfky Anny Davidové, ale také na Jana Mikuláška, Jiřího Havelku a Ondreje Spišáka. Nadále chceme navíc pokračovat v úspěšných formátech, které jsme nově spustili, jako jsou představení s dřívějším začátkem, s lektorskými úvody, s hlídáním dětí či titulky. Rádi vás pak uvítáme nejen na našem provázkovském dvoře (v provozu i o prázdninách!), který se již měsíc od svého otevření stal brněnskou "party-legendou", ale také v nově zrekonstruované kavárně. Obojí z dílny dua architekta Martina Hrdiny a kavárníka Čestmíra Piláta.

Nic z toho by bez vás nemělo smysl. Děkujeme za vaši přízeň. A vězte, že Provázek jste i vy, naši vážení a milí diváci.

Váš M.S.

Loučení se sezonou – 2. díl

Dnes první den natáčení Vitky. Tropických čtyřiatřicet stupňů hercům ve spojení se světly a kamerami České televize hezky zatopilo. Doslova. Nevěřím, že dobré divadlo musí vznikat v potu a slzách, přinejmenším prvnímu se však dnes nevyhne nikdo. Věřím, že dobré divadlo vznikne jemu navzdory!

O provázkovském souboru, jeho nasazení, píli a oddanosti se mluvilo dlouho předtím, než jsme do divadla s uměleckou šéfkou A.D. nastoupili. Nemůžeme než jeho pověst potvrdit a přidat ještě i drobnost, která ve skutečnosti žádnou drobností není: Jsou to všechno lidé talentovaní a hrdí, ne však pyšní, lidé hledající a následující smysl, ochotní a schopní upozadit své zájmy a ambice v jeho prospěch. Fantastické srocení osobností, s nimiž se člověk nemusí bát riskovat, je to, tenhle provázkovský soubor…

Role, v nichž jsme jednotlivé herce mohli v průběhu druhé půlky sezony vidět, se měnily, podpora, kterou jsme z nich cítili, zůstávala. Bez nich by Provázek nebyl – čím? Ničím. Bez nich by Provázek nebyl.

Děkujeme!

Váš M.S.