Divadlo Husa na provázku

Pracujem, hlavně s textem. Ladíme, šperkujem a zatraceně nás to baví. Aby to vycházelo z tý empírie, naviguje režie a těžko vydrží sedět. Stendapová energie víří prostorem. Sólo pro každýho. Máme tak nějak rozlítáno. Hudba, sranda, kytary. Jsou hipstři teplí?! Pod detektorem důvěry vlastní výroby rejem sami do sebe a přidáváme na výrazu: nosorožec bílý má větší podporu než bílý heterosexuální muž, říkali... někde... určitě! Hlavně aby z nás nelezly s*ačky jako obvykle, modlíme se slovy Davida T. Nezastavujem. Morava, krásná zem!

Vaše inspicientka L.

Všimli jste si někdy, jak málo se zvlášť v českých písničkách používá hnědá barva? Znáte snad nějaký text, kde se zpívá o čemkoli hnědém? Náhoda...?!
Včera jsme se během zkoušky vydali takzvaně do prostoru, osahat si ho, zaexperimentovat, možná malinko nahodit choreografii. (Choreografii!) Kolegové dostali do rukou provizorní rekvizity, takový roztomilý dřevěný tyčky, asi metr dlouhý. No, co vám budu povídat, bylo to skoro horší, než když minule našli míč. Ty věčný děcka v sobě naši herci prostě nezapřou. Na druhou stranu bylo docela zajímavý zjistit, co se v člověku probudí, když v ruce drží tyč...
A Dušanovi necháme Velkou Moravu a Ťamany! 

Vaše inspicientka L.

#gadzovejdoudonebe #mirakorektnosti #sranduvsem

Postavme společně Klec pro Křečka! 

Že Romy není vidět? Že se o sebe a o svá práva musí postarat sami? Nezisková organizace ARA ART, jejímž ředitelem je právě David Tišer, dnes nabídla řešení: Klec pro Křečka plnou očekávání! Plnou odpovědí na jednoduchou otázku: „Co od svého ombudsmana očekáváte?“ 
Klec pro Křečka, kterou s naším i vaším přispěním ARA ART během Mezinárodního dne Romů naplní a následně panu Stanislavu Křečkovi velkoryse daruje, bude zcela nepřehlédnutelnou připomínkou práv, za něž Romové po léta bojují. 

Klec pro Křečka bude romskou investicí do vzdělání novopečeného ombudsmana. Romové se totiž starají nejen o sebe.

A pozor! Svým darem v libovolné výši přispějete nejen na výrobu Klece pro Křečka, ale zároveň i na konání celého Mezinárodního dne Romů, který se letos uskuteční 8. dubna v Divadle Archa. Přijdete? My ano!

https://www.darujme.cz/projekt/1202664

Váš Provázek

Takže dobrý večer, já se jmenuju Lenka a pracuju v divadle. Ne, nehraju tam, nejsem žádná herečka. Starám se o různý věci kolem. Prostě... inspicuju. Teda říkám sice, že nehraju, ale děláme teď na takovým kusu...

Jasně, nestávám po večerech v kostýmu před davem jiných lidí, deklamujíc naučené odstavce, s vyhlídkou na finanční odměnu a umělecké naplnění. Ale buďme k sobě upřímní. Vážně jste pokaždé, všude a s každým jen sami sebou? Úplně vždycky? Nelžete sobě či druhým do kapsy? Občas? Třeba když vyplňujete dotazník zjišťující míru vaší rasové (ne)snášenlivosti...?

Tímhle stand-upovým (aha!) úvodem se pokouším naťuknout téma, kterým na Provázku už druhý týden žijeme. Kompromisy nečekejte, tohle dílko se rasismu nebude dotýkat jen v rukavičkách, nic romantickýho. Otevřenost je na místě, máme ho v sobě totiž všichni: svýho malýho rasistu.

Ať je co nejmenší!

Gadžovka L.

Romové se neperou o svá práva? Není je vidět? Novopečenému ombudsmanovi, který chce hájit práva většiny (prosím...?!), představujeme prvního člena tvůrčího týmu inscenace Gadžové jdou do nebe Davida Tišera, aktivistu, režiséra, herce, pedagoga...

David natáčel dokumenty pro Českou televizi, napsal autobiografický scénář k filmu Rozálie Kohoutové Roma Boys – Příběh lásky a hrál v dokumentárním představení Národního divadla Můj soused, můj nepřítel, za což byl nominován na Cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent roku 2011. Působil také v Radě vlády pro záležitosti romské menšiny. Více než deset let se věnuje vzdělávání studentů, učitelů či sociálních pracovníků, nejčastěji na téma sociokulturních specifik Romů a boření předsudků či stereotypů. Velmi dobře ovládá i svůj mateřský jazyk – romštinu, kterou vyučoval v rámci několikaletého projektu QUALIROM. Působí jako výkonný ředitel občanského sdružení Ara Art, které založil v roce 2013. To se zabývá pořádáním kulturních akcí se sociálním rozměrem a šířením povědomí o romské LGBT komunitě, jíž nabízí také odbornou pomoc. V Ara Art se David Tišer podílel na založení pražské galerie Phundrado Vudat/Otevřené dveře, která vystavuje umělecká díla různých romských autorů. S cílem založit tradici pořádá v Praze od roku 2015 oslavy Mezinárodního dne Romů. Několik let podporuje literární a výtvarnou soutěž pro romsky píšící děti Romano Suno/Romský sen a veřejně podporuje pozitivní obraz romského jazyka u Romů i v neromské společnosti. V roce 2018 se stal laureátem Ceny Muzea romské kultury.

Vážíme si toho, že na nabídku spolupráce s námi kývl.

Kaj džas? Právě jsme se s Jiřím Havelkou vydali na cestu. Bez textu. Bez rolí. Bez návrhů scény a kostýmů. (Je tohle ještě první čtená?!)

„Všechno, co máme, jsme my," říká režisér. A „my" tentokrát není málo: Vůbec první romská zpěvačka, která vystoupila v Dvořákově síni pražského Rudolfina, herečka a pedagožka Pavlína Matiová, herečka Kristína Richterová, první romský policejní preventista, uznávaný mentor rodin, které se usilují dostat z pasti sociálního vyloučení, a muzikant Jan Polyák, romský LGBTQ aktivista, režisér a herec nominovaný v roce 2011 na Cenu Alfréda Radoka David Tišer... Všechny tyto výjimečné tvůrčí osobnosti se spolu s herci Provázku z blízka, kriticky a snad i s humorem podívají na česko-romské soužití a předsudky s ním spojené. Z obou stran pomlčky, která se správně nazývá „spojovník". Phundrado drom!

Gadžové jdou do nebe poprvé už 24. března!

Tiskové prohlášení I. Sjezdu taškářů a taškářek sdružených kolem tzv. Cirkusu Abrafrk

Na vědomost se dává, že ve středu 29. 1. proběhl v Klubovně Divadla Husa na Provázku vůbec první sjezd taškářů a taškářek sdružených kolem pohádkové taškařice známé široké veřejnosti jako Cirkus Abrafrk. Na prezenční listině sjezdu se objevila exoticky znějící i ryze česká jména jako Daniil Charms, Anna Davidová, Kateřina Menclerová, František Petrák či Mario Buzzi. Přítomno bylo též proslulé trio vykuků a postrachů všech bránic Kokorský/Sýkora/Žilinský.

Výsledkem taškářského rokování, nezřídka přerušovaného smíchem a jen těžko popsatelnými rozpustilostmi, je následující usnesení:

My - výše uvedení taškáři a taškářky - v následujících několika týdnech společným taškařením vytaškaříme tu nejtaškářštější ze všech pohádkových taškařic s loutkami a skutečnou potopou. Taškářskému dorostu ji předvedeme již 7. března 2020!

Domov na konci světa očima inspicientky L. J.

Nebudu lhát, šlo to ztuha. Příkras netřeba. Někdy to prostě neodsýpá, jak by mělo, chtělo, bylo přáno. Někdy to dře. A někdy je to tak správně. O stárnutí a smrti se lidi neradi baví, nechtějí o tom ani slyšet. Ve šťastném životě nemá něco takového místo. Tak proč to ještě tahat na jeviště?!

Kdyby mě víc zajímala teatrologie, určitě bych se tady rozepsala o možnostech divadla konfrontovat diváka s jiným pohledem na současný stav světa a společnosti. Já ale říkám: o možnostech nabídnout alternativu.

V praxi se někdo rozhodne dát si večer doma skleničku, jiný sáhne po knížce, další zajde do divadla, ne nutně alternativního. A všichni můžou ten večer zažít něco hlubokého, niterného. Zastavení. Jako třeba já, tolikrát během zkoušení Domova. To proto, že se mi všechny situace, chvíle i okamžiky odehrajou před očima tolikrát za sebou. Něco se změní a znova. Samostatně, jednu scénu furt dokola nebo celek třikrát denně. No nemilujte to!

Jen málo z toho, co se mi naskladnilo v hlavě, uvidí divák ve výsledném tvaru. Ale hodně z toho, co ve špílu uvidíte, zůstane ve vás. Takže sednout si do divadla na kus o stárnutí a smrti je samozřejmě jen vaše volba a rozhodně odvážná. Kdo by ale nechtěl být hrdinou? Přinejhorším aspoň zavoláte babke.

Uklidit. Vyprat. Nakoupit. Navařit. Znovu se seznámit se svou rodinou a přáteli. Omluvit se všem, jimž v posledních dnech nezvedali telefon, neodpovídali na zprávy či e-maily. Najít nový smysl života. Nejen to čeká po páteční úspěšné premiéře členy tvůrčího týmu vracejícího se ze samého konce světa. Času na to mají dost - až do zítřejšího rána. Provozní porada v 8.30.

Děkujeme divákům za skvělé přijetí a za všechny ty podstatné, často velice osobní rozhovory, jejichž předmětem nebyly šaty či chlebíčky, jak tomu na premiérách někdy bývá, nýbrž stáří a stárnutí.

Lámání vazů, posílání ke všem čertům, škrtání palcem o palec, nakopávání a všelijaké tfuj-tfujování, rozdávání talismanů řečených "zlomvazky"... Ano! Už za pár hodin začnou dospělí a jinak rozumní lidé horečně provádět zcela nepochopitelné rituální činnosti zajišťující, aby premiérový večer proběhl, jak má. A pak? Po mnoha měsících hledání a pochybování přibude v autorské rovnici Domova na konci světa ona poslední a nejtajemnější, skutečně magická proměnná - diváci. Na viděnou večer!