Brave new man 2020/2022

Celosvětová pandemie odhalila, jak křehký, zranitelný a nedospělý náš svět je. Přistihla nás v nedbalkách opájející se představou vlastní neohroženosti. Jeden z největších výdobytků propojeného světa – cestování – se stal nebezpečným, okamžitý přístup k informacím nepřinášel vědění, ale paniku, vědci byli bezradní, vládci bezmocní a všeobecně vzývaná modla – neustále rostoucí výkon – byla vmžiku obětována. Pandemie otřásla základy náboženství, v jehož středu stojí zbožštěný člověk, a do ohlušujícího ticha se začaly ozývat první nesmělé otázky. Je výkon skutečně to jediné, čím se měří kvalita lidského života? Na co jsme v honbě za ním zapomněli? Přinášejí nám všechny civilizační výdobytky skutečně kýžené štěstí? A jsme za ně vůbec ochotni platit nějakou daň a převzít zodpovědnost za způsob života, který jsme si zvolili? Otázky, které jsme si jako společnost dlouho nekladli, se vtělily do hesla „krize jako příležitost“ a na malou chvíli pronikly do rozhovorů, myslí i mediálního prostoru. Tohle znejistění ale netrvalo dlouho. Rychlost, s jakou nyní tyto otázky odkládáme, ukazuje, že odmítáme přijmout pravou podstatu této krize. Totiž skutečnost, že nešlo jen o krizi zdravotní, ale i duchovní. Samozřejmost, s jakou se vracíme k našim dřívějším zvyklostem, nás nutí ptát se, jaké zkušenosti je nám vlastně třeba, abychom byli ochotni střízlivě nahlížet a přehodnocovat základy, na nichž stojí naše společenství. Jak velké krize je nám třeba, aby se zrodil Brave new man?

Těmito slovy jsme otevřeli loňskou sezonu. Začínal podzim 2020, a my jsme byli na Provázku připraveni pandemii reflektovat… jak naivně nám to teď zní! Hovořili jsme o nepatřičné a urputné snaze vrátit se k jakémusi ztracenému, ale nárokovatelnému normálu, a sami přitom – zcela samozřejmě – počítali s tím, že se nad tématy sezony budeme setkávat v otevřeném divadle. Sezona však nakonec proběhla za zavřenými dveřmi a příležitost společně zhodnotit prožité nevznikla. Za normální jsme začali považovat jevy a úkazy do té doby nepředstavitelné a otázky kondenzované do nazkoušených inscenací se nám i po několika měsících štosují v kolonce „k premiéře“. Především však události předchozího roku vyzvaly k mnohem hlubší a ostražitější diagnóze stavu naší společnosti, než jsme tušili ještě loni v létě.

I my sami se cítíme vyzváni k tomu, abychom setrvačně neopakovali zaužívané, a v době, jež se pyšní svou rychlostí a hektičností, se pokoušíme zpomalit – sezonu Brave new man proto prodlužujeme na dvojsezonu a pokračujeme ve vyhlížení člověka budoucnosti s otazníky ještě naléhavějšími než dosud: Je pandemie jen jakýmsi pozastavením, pouhou pauzou v našem dosavadním způsobu života, nebo je zvěstí a začátkem čehosi nového? Čeká nás onen vyhlížený, zbožňovaný „návrat k normálu“, v němž namísto člověka budoucnosti potkáme zase jen sami sebe, jakými jsme doposud byli? A chceme to doopravdy, nebo pouze toužíme vydechnout v objetí dobře známého a nové zkrátka pro samý strach myslet nedokážeme?

Strachu z budoucího není těžké porozumět, zvláště v době, v níž je tak svůdné a přirozené utíkat se k posledním zdánlivým jistotám. My na Provázku zároveň věříme, že odvaha myslet nemožné a dívat se přes horizont je právě v čase pandemie – době nebývale rychlých a určujících změn – klíčová pro to, jakou jednou budeme společností. Chápeme divadlo jako prostor, kde můžeme sdílet obavy, nejistoty i hledat odpovědi. Jako východisko ke společné diskusi proto v této dvojsezoně nabízíme sedm titulů, sedm úhlů pohledu, jimiž lze nahlédnout možné kontury člověka budoucnosti. Věříme, že o jeho podobě všichni rozhodujeme právě teď.