ČTVRTEK

Oct 10, 2019

Milá Kačí,

reflektory pohasly a já se nemůžu ubránit jisté nostalgii, která mnou prostupuje. Mám chuť podlehnout smutku, který se tu rozhostil. Mám chuť podlehnout touze a snít. Snít o mé nové kolegyni, kterou jsem už dvacet let neviděl... Anebo dvacet minut? Těžko říct. Čas jako by na Zelném trhu plynul jinak. Zvlášť když jeden z nás se s Janem Mikuláškem dvoufázově toulá v kraji La Mancha a ten druhý pro Annu Davidovou rýsuje a staví Domov na konci světa....

Nepochybuji o tom, že už z prvních řádků jsi vyčetla, jak mě Don Quijote právě zaměstnává a jak opanuje moje myšlení. Že mě, řečeno slovy mlčenlivého vojáka Cervantese, "tu vyhazuje k nebi, tu strhává do propasti". A s kým jiným to všechno sdílet než s Tebou – s věrnou družkou v slastech i strastech dramaturgických?

Postavme proto nad plynoucím offline časem online most! Vždyť co na tom, že se v naší (stále ještě nezařízené!) podkrovní kanceláři zrovna míjíme, když se můžeme kdykoli protnout zde, v téhle rubrice!

Pověz tedy, jak se Ti vede s tématem stáří a stárnutí...? Neboj se přitom radostných zvolání ani výkřiků či třeba jen stenů z hlubin zoufalství! Všechno, co napíšeš, samozřejmě zůstane mezi námi...

Tvůj kolega M.S.

thanks