ÚTERÝ

Aug 25, 2020

Celosvětová pandemie odhalila, jak křehký, zranitelný a nedospělý náš svět je. Přistihla nás v nedbalkách opájející se představou vlastní neohroženosti. Jeden z největších výdobytků propojeného světa – cestování – se stal nebezpečným, okamžitý přístup k informacím nepřinášel vědění, ale paniku, vědci byli bezradní, vládci bezmocní a všeobecně vzývaná modla – neustále rostoucí výkon – byla vmžiku obětována. Pandemie otřásla základy náboženství, v jehož středu stojí zbožštěný člověk, a do ohlušujícího ticha se začaly ozývat první nesmělé otázky. Je výkon skutečně to jediné, čím se měří kvalita lidského života? Na co jsme v honbě za ním zapomněli? Není možné a žádoucí některé společenské smlouvy vypovědět? Přinášejí nám všechny civilizační výdobytky skutečně kýžené štěstí? A jsme za ně vůbec ochotni platit nějakou daň a převzít zodpovědnost za způsob života, který jsme si zvolili? Otázky, které jsme si jako společnost dlouho nekladli, se vtělily do hesla „krize jako příležitost“ a na malou chvíli pronikly do rozhovorů, myslí i mediálního prostoru. Tohle znejistění ale netrvalo dlouho. Rychlost, s jakou nyní tyto otázky odkládáme, ukazuje, že odmítáme přijmout pravou podstatu této krize. Totiž skutečnost, že nešlo jen o krizi zdravotnickou, ale i duchovní. Samozřejmost, s jakou se vracíme k našim dřívějším zvyklostem, nás nutí ptát se, jaké zkušenosti je nám vlastně třeba, abychom byli ochotni střízlivě nahlížet a přehodnocovat základy, na nichž stojí naše společenství. Jak velké krize je nám třeba, aby se zrodil Brave new man?

thanks